Top Gun: Maverick

Stejně jako jednička je to mokrý sen všech generálů po celém světě a asi poslední film, na který bych dobrovolně vlezl do kina. Jenže hlad po tom, vidět ve filmu jednoduše černou a bílou bez CGI sajrajtu způsobil, že ani já návštěvy IMAXU rozhodně nelituji. Nechce se mi ale v extázi pět ódy na za to, že je jednooký mezi slepými králem. K mystičnost The Right Stuff nebo skutečnému osmdesátkovém déjà-vu v podobě Ramba, to má pořád hodně daleko. (01.07.2022)

Solitérní Maverick Tom Cruise si může výskat. Jeho lavírování s uvedením očekávaného Top Gunu do kin se vyplatilo a návrat do téhle školy plné elitních pilotů s chováním středoškolských floutků představuje mainstreamovou kino-zábavu v té nejryzejší podobě. Stíhačky stíhají, heroické řeči se pronášejí a sluneční brýle umně skrývají rozbolavělá srdíčka. Zatímco prvnímu Top Gunu je (obvzlášť s odstupem) poměrně snadné se vysmívat, vrchol americké propagandy byl aspoň zaměřen na konkrétního nepřítele. Nyní však Spojené státy s nikým neválčí, a tak je hrozba v podobě bezejmenné jaderné mocnosti neurčitá a sterilní. Druhý Top Gun už se nemusí snažit nikoho přesvědčit o důležitosti jakýchkoli hodnot, namísto toho je velmi zručně zpracovanou popcornovkou, která fanouškům adrenalinované akce dodá přesně to, co slibuje. (19.06.2022)

Moc jsem tomu neveril, jednicka byl sice fajn film, ale proste takova odpocinkova blbost, jejiz kultovnost jsem nikdy nepochopil a treba takovy Zhavy vystrely mi prisly zabavnejsi. Dvojka jede v podstate na stejny vlne, frajirek Cruise, cool zabery na stihacky, jednoduchej pribeh kopirujici prvni dil. Jenze tohle byla naprosto skvela jizda, ani jsem se poradne nerozkoukal a dve hodiny byly pryc. Skvelej mix nostalgie, uzasnejch leteckejch zaberu, sympatickejch postav a ke konci i poradna porce napeti a ja se skvele bavil od zacatku do konce a vlastne se mi ani na filmu nechce nic kritizovat, protoze jsem si to uzil od prvni do posledni minuty, proste jizda. (19.07.2023)

Prekvapujúco dobre stvárnenie pokračovania skoro 40 ročnej klasiky. Stíhačkový fetišizmus je prítomný hneď v úvodných titulkoch, rovnako ako zvyšok filmu je natočený s takou ľahkosťou a štýlom, že strhne aj diváka, ktorému inak táto tematika nič nehovorí. Zásluhu na tom bezpochyby majú aj sympatické, príjemne zahrané postavy. Obzvlášť očarujúca Jennifer Connelly dráždi v kinosále nejednu predkožku svojim úsmevom, tak dokonalou riťkou v obtiahnutých rifliach. Záverečná mission impossible pripomínajúca útok na Hviezdu smrti aj tréning Cruisových študentov na ňu sú úplne strhujúcou a audiovizuálne úchvatnou filmárinou. Pri pohľade na zábery z kokpitu i mimo neho, nakrúcané najmodernejšími imaxovými kamerami, nemožno pred Cruisom smeknúť divácky klobúk. (3.8.2022) (02.09.2022)

"Kde to jsem?" ptá se Maverick poté, co v zaprášené a začouzené letecké kombinéze (právě přežil havárii testovacího letounu) navrávorá do přeplněného motorestu v jakémsi americkém zapadákově. Všichni zírají s otevřenou pusou, nikdo se nezmůže na slovo, jen malý chlapec vedle něj poděšeně špitne: "Na Zemi." Je to samozřejmě skvělá punchline - Maverick v tu chvíli opravdu vypadá jako návštěvník z vesmíru - všichni jsme se v kině pobaveně zasmáli. Tahle scéna má ale podle mého i jiný, symboličtější rozměr. Dlouho jsem neviděl film, který by se tak vehementně snažil dokázat, že existuje mimo veškeré (geo)politické, socio-ekonomické a ekologické pozemské vztahy. Z toho, řekl bych, plyne velká část slasti, kterou divákům - vedle fyzikality leteckých scén a potěchy z krásných těl lidí i strojů - přináší. Svět, který zobrazuje, je tak lákavě prostý a nekomplikovaný, předvídatelný, pravidelný a čitelný, radost pohledět. Nepřítel sice nemá žádnou tvář ani jméno, ale rozhodně si ho nespletete, když přijde na věc. Historická paměť, dá-li se tady vůbec o něčem takovém hovořit, začíná a končí děním v předchozím dílu. Manuály ke strojům, nejlepším to přátelům člověka, jsou dobré leda tak na to, aby skončily v koši. A tak dál. A tak dál. Už od začátku je ale jasné, jak marná tahle snaha o vyloučení světa z rovnic, vykopnutí světa předními dveřmi, je. Nepřítel je sice prostě Nepřítel (nebo "nepřátelská mocnost"), ale vy z tolika náznaků jasně vidíte, že jde o Rusko, i když to nikdo otevřeně nepřizná. Stíhací letouny sviští nízko nad zemí, kličkují zalesněnými kaňony, všechno to vypadá a zní úžasně, rychlost je hmatatelná, srdce vám buší zrychleně, každý obrat je jako prozření, ale i ten jediný (sluncem zalitý) obraz s digitálními pelikány, které rozežene prolétající stíhačka, stačí na to, aby ve vší té naleštěnosti začaly vznikat jemné praskliny, abyste začali přemýšlet nad tím, jaký dopad mají tyhle velké a rychlé stroje na zabíjení na život "tam dole", což následně korunuje scéna, v níž při nacvičování útoku havaruje jeden z letounů po srážce s ptáky. A to že vás něco takového napadá, to že nad něčím takovým vůbec dumáte, ukazuje, že i při sebevětší snaze o jeho zapření se vám svět vždycky vrátí zadními vrátky - ne, on vám do pečlivě vyklizené místnosti doslova nateče proudem, prosákne každou spárou, každou škvírou, dírkou, puklinou, není před ním úniku -  jiný už ani život "na Zemi" být nemůže. A to je zdaleka nejslabší bod celého filmu. Bavil jsem se, trnul, vznášel se, užíval si tu závrať, ale dělalo mi potíž brát ho jako ryzí spektákl, bezmyšlenkovitě, prostě se mu oddat a nechat se jím vynést do stratosféry, i když se mi snažil tenhle klíč znovu a znovu podsouvat v hesle "nepřemýšlej, jednej". Chtěl jsem, ale nešlo to, ne ze sedačky ve světě, který si všemožnými snahami o slastná "zjednodušení" vytrpěl za poslední století víc než dost. (25.07.2022)