Poupata

S neobyčejným (kam se hrabe Sláma) sadismem prohlubovaná beznaděj. Díky kameře Vladimíra Smutného dosahuje zmar obestírající Poupata místy až apokalyptických kvalit (výjev se sťatým andělem). Nic není dobré a všechno může být jedině horší, což bezezbytku platí i pro postavy, s nimiž nelze moc soucítit. Hrdinové jsou zamrzlí v čase. Neschopní se hnout vpřed a zároveň neschopní kritického zhodnocení minulosti. Ženy se chovají jako kurvy, muži jako kreténi a zástupci obou pohlaví činí zásadně rozhodnutí, kterými ubližují nejen sobě, ale také druhým. Jediným důsledněji rozpracovaným tématem je příliš povšechná mizérie bytí. Byť se nabízí v českém filmu zatím seriózněji nereflektované téma přistěhovalectví, případně téma redukování člověka na zpeněžitelný objekt (čemu ale v případě striptýzových scén brání nekritické snímání ženského těla). Obtížně pro tenhle požitek z bolesti, fyzické i duševní a navozované nápadně umělými prostředky (nevěrohodná linie se Zuzanou), nacházím pochopení, přesto neuhýbavou drsnost filmu obdivuji. Chybí v něm náznak chlácholení, naděje, vyloženě kladná postava. Absence pozitivních hodnot nabývá tak kolosálních rozměrů, že už zbývá jedině bezradný smích. Jinak nelze reagovat na štědrovečerní scénu, nejkrutější popření imperativu, že na vánoce musí být všechno pěkné, jaké jsem ve filmu dosud viděl. Že nás autoři zřejmě chtěli dovést právě k této „opoziční“, vůči situaci postav neslušné reakci, jsem si uvědomil během závěrečných minut, kdy je bez rozjásanou písní Michala Davida a s ohňostrojem na pozadí oživováno období normalizace, ve skutečnosti stále přítomné jako špína zažraná za nehty (spíše než určitý systém film kritizuje mentalitu lidí - alibistické odkazování na komunistickou minulost jako na příčinu toho, jak se dnes "věci" mají, ač explicitně se v tomto smyslu žádná z postav nevyjádří). Implicitní pojmenování příčin „našeho“ dnešního neštěstí, v němž je pro tolik lidí snazší žít, než s ním něco udělat, dodává Poupatům nový rozměr a povyšuje je nad rámec pouhého pozorování cizího utrpení. Žádná shovívavost, žádný soucit, ale přesto nějaké sdělení. Určitě? Abych si udělal jasno, budu film muset vidět znovu. 70% (07.12.2011)

Matty, cit.: "Ženy se chovají jako kurvy, muži jako kreténi a zástupci obou pohlaví činí zásadně rozhodnutí, kterými ubližují nejen sobě, ale také druhým." V nemocnici v bezvědomí leží zmrzlý anděl a za této situace se odehrávají nekonečně tragédské příběhy filmu, vrcholícího pak dobrovolnou reprízou spartakiádních Poupat. Čili myšleno to bylo dobře, to nemohu říct. Do toho některé opravdu hezké záběry (a třeba raní objevení toho zmrzlého anděla!). Dílo srovnatelné s o rok mladšími Slámovými Čtyřmi slunci - s tím rozdílem, že Sláma asi ví, co chce, umí to (i ta kamera je úplně jiný level) a výsledný celek je ve svém sdělení hodnověrný, skutečně zajímavý a přesahující. Poupata jsou sice stavěna z velmi solidních základních stavebních prvků situací, postav, i jejich hereckého ztvárnění, díky čemuž mají co říci k sociální realitě dneška, přesto jako celek nejsou schopna ani základní věrohodnosti, natož jakékoli s prominutím "nadstavby", čehož příčina se mi zdá tkvět v tom, že tvůrčí koncepci zde supluje pouhá metoda stálého stupňování zmaru a "zajímavě tragicky osudového" prolnutí - toto autor sleduje a nic jiného nemaje, nemoha si též asi odepřít žádnou příležitost k žalostně efektním (a lehce moralizujícím, ale to by bylo v pořádku) zauzlováním postav a jejich interakcí, vytváří paskvil, jehož závěr musí být divákovi prostě už zcela lhostejný. Možná je to celé jednodušší: komentář Morien (1hv., 6.4. 2012) dostatečně zodpovídá veškeré moje nechápavé otázky, jak ke všem těm WTF, tak k výslednému tvaru. Naproti tomu Mattyho výklad (postnormalizační základní postoj a jeho důsledky) mi sice připadá příliš fantastický, ale "Poupata", tudíž musí být vzat vážně - a skutečně se mi to jeví jako jediná možnost, jak tento film obhájit: pro postavy je prostě typický němý předpoklad, že problémy, které působí, se nějak samy vyřeší - s tímto vědomím bych možná měl zvážit přehodnocení, ale to bych se musel na Jiráského opus podívat znovu a to po mně nemůžete chtít. Nad tři by to stejně nešlo. (23.01.2014)

Nevím, proč by sociální drama mělo být něco mezi knihou Job a Zjevením sv. Jana v bezbožných industriálních kulisách... Paradoxně nevyhlíží osudy hrdinů Poupat o nic tragičtěji, když namísto vnímavé vnitřní charakteristiky na ně tvůrce uvaluje další a další příkoří, nechává je vegetovat v hnusném světě bez naděje a jejich vztahy redukuje na více méně negativní společenské interakce. Spíš než autentickou sociální výpověď o krizi a okraji tu máme velkolepé divadlo zmaru a zhrzených nadějí, které místo katarze obsahuje přešlechtěný scenáristický twist -- domyšleno do důsledku ten ale neříká nic ani o postavách, ani o světě, ani o (téměř absentujících) morálních hodnotách. Nevzniklo tak ani dílo syrových kvalit Fish Tanku, ani stylizovaný obraz "drsné jemnosti" osudu rozměru Adamových jablek, ale ani přesvědčivě vygradovaná sociální výpověď o všední naději v beznaději jako ve Štěstí... vznikl vypravěčsky a režijně poměrně kultivovaný film, kterému škodí manýristická snaha zapůsobit a vyobrazit svět co nejšedivějšími barvami. Paradoxně tak zanikají odstíny, které dělají z konstruktu živou tkáň. Myslím, že vinou toho uniká i produktivní reflexe normalizační "špíny za nehty", o které píše Matty. Poupata ustrnula spíše u spartakiádního povrchu zásadních nešvarů a zvrhlých sociálních rituálů, než aby nabídla detailní analýzu toho, co je na životě v "neo-normalizaci" tak osudové. Ale i za těch několik zdařilých scén a solidních hereckých výkonů nutno hodnotit jako český nadprůměr a Jiráského připsat na nepočetný seznam českých nadějí. (15.12.2011)

Poupata dorostla a z krásného údělu a nadšených kroků k zítřku, jenž měl být nádherný jak rozkvetlá růže, zbyla pouty svázaná usychající kytice neštěstí a zmaru; kytice v odpadkovém koši... Poupata bez budoucnosti a s minulostí, která poutá ke dnu a už nepustí. To jsou poupata z roku 1985 dorostlá do Poupat roku 2010. Jiráský představil českému publiku po velmi dlouhé době skutečně realistické sociální drama, které není blbé, trapné, nebo odtržené od skutečnosti. Marně pátrám v paměti a napadá mě z poslední doby snad jen Šulíkův Sluneční stát a s určitými výhradami i Slámovo Štěstí (a to jsou oba z roku 2005). To, co již dlouhá léta točí např. v Anglii Ken Loach (Kes; Sladkých šestnáct let) nebo v sousedním Polsku Robert Glinski (Sviňky; Ahoj, Terezko), tady v té záplavě ironizujících, hláškovacích a především nerealistických filmů zoufale chybí. Poupata jsou opakem toho, co se tady točí běžně: Absence humoru a karikatur, pesimismus, bezvýchodnost a především přesný popis určitého problému. Zejména v první půlce je film výborný; bohužel s přibývajícím časem se začínají ve scénáři objevovat detaily, které až příliš připomínají otáčení kudly v otevřené ráně; detaily, které jsou přitažené za vlasy a trochu zbytečně prohlubují již tak hutnou depresi (postava prostitutky, pointa s vietnamským prodejcem apod.) I přes tyto drobné vady je však třeba vyzdvihnout to, jak jsou napsány jednotlivé postavy, protože přesně typologicky vystihují své předobrazy ze skutečného světa sociálně vyloučených. A osudy takových lidí je třeba si stále připomínat; zvláště v současné době, která poskytuje nadbytek živné půdy pro šíření sociálních problémů. Je třeba si to připomínat, neboť kde není budoucnost tam není ani hřích.... (3,5*) (24.06.2012)

Zhlédnuto náhodou v telce. Většina herců je velmi dobrých (obzvláště Vladimír Javorský je naprosto fantastický), rovněž kamera je velmi podařená. Jako celek mě to ale moc neoslovilo, protože mi to přišlo až přehnaně temné a bezvýchodné - té deprese je tam zkrátka tolik, až je to jednotvárné, a svým způsobem i odtržené od reality, jakkoli se to snaží realisticky působit. Nevěrohodně nepůsobí jen (některé) postavy a děj, ale například i závěrečný ohňostroj, u něhož lze mít důvodné pochybnosti, zda je reálné, aby rachejtle uložené v hořícím autě vytvořily na nebi tak efektní ohňostroj. Za mě tedy spíše dojem nepříliš vydařeného filmu, byť jsem ho zhlédl celkem ze zájmem - především díky své náklonnosti k Marice Šoposké, pardon, teď už vlastně Čechákové :) (14.07.2017)