Poupata

Estetika Poupat je možná čímsi atraktivní, jiná. Přesto zde načrtnuté situace o ničem nevypovídají, nikam nesměřují. Konečně i ve filmu o filmu zaznělo, že se jedná o pouhou pohádku pro dospělé a takto bychom k tomu měli přistupovat. Debutující režisér, Javorský a polská herečka Pikus netvoří ovšem tým, ke kterému bych se chtěla vracet. Nicméně určité aspekty lze sledovat i jinde, komunitu Vietnamců v Miss Hanoi, ta hnusná depresivní maloměsta aktuálně ukazuje pomalu každý druhý seriál... čili celkově lze tématicky cosi v určitých celcích vysledovat (kromě načančaných téměř bezčasých filmů o vztazích mezi bohatými máme samozřejmě také neučesané filmy o nemajetných), ale jednotlivě to žádný požitek není. (29.03.2020)

Nemám nic proti depresivním socdramatům, ale, co u nich vyžaduji, je to, abych mohl minimálně s některou postavou soucítit, příp. ji aspoň fandit nebo ji přát posun k lepšímu - v opačném případě totiž takový film u mě přestává fungovat, na oněch nesympatických postavách mně pak nezáleží a já tak o celý děj ztrácím zájem. Dívat se nezúčastněně na něčí mizérii můžeme dnes a denně při pohledu kolem sebe - k tomu žádný film opravdu nepotřebujeme... Toto "divadlo zmaru a tragédie", jak to někdo trefně pojmenoval, tak na mě působí poněkud samoúčelně a nevěrohodně - vždycky je přinejmenším nějaká naděje - byť třeba ne velká, ale prostě je a tady ji někdo záměrně vydestiloval pryč, no a to je fakt ubíjející! (20.06.2012)

Poupata dorostla a z krásného údělu a nadšených kroků k zítřku, jenž měl být nádherný jak rozkvetlá růže, zbyla pouty svázaná usychající kytice neštěstí a zmaru; kytice v odpadkovém koši... Poupata bez budoucnosti a s minulostí, která poutá ke dnu a už nepustí. To jsou poupata z roku 1985 dorostlá do Poupat roku 2010. Jiráský představil českému publiku po velmi dlouhé době skutečně realistické sociální drama, které není blbé, trapné, nebo odtržené od skutečnosti. Marně pátrám v paměti a napadá mě z poslední doby snad jen Šulíkův Sluneční stát a s určitými výhradami i Slámovo Štěstí (a to jsou oba z roku 2005). To, co již dlouhá léta točí např. v Anglii Ken Loach (Kes; Sladkých šestnáct let) nebo v sousedním Polsku Robert Glinski (Sviňky; Ahoj, Terezko), tady v té záplavě ironizujících, hláškovacích a především nerealistických filmů zoufale chybí. Poupata jsou opakem toho, co se tady točí běžně: Absence humoru a karikatur, pesimismus, bezvýchodnost a především přesný popis určitého problému. Zejména v první půlce je film výborný; bohužel s přibývajícím časem se začínají ve scénáři objevovat detaily, které až příliš připomínají otáčení kudly v otevřené ráně; detaily, které jsou přitažené za vlasy a trochu zbytečně prohlubují již tak hutnou depresi (postava prostitutky, pointa s vietnamským prodejcem apod.) I přes tyto drobné vady je však třeba vyzdvihnout to, jak jsou napsány jednotlivé postavy, protože přesně typologicky vystihují své předobrazy ze skutečného světa sociálně vyloučených. A osudy takových lidí je třeba si stále připomínat; zvláště v současné době, která poskytuje nadbytek živné půdy pro šíření sociálních problémů. Je třeba si to připomínat, neboť kde není budoucnost tam není ani hřích.... (3,5*) (24.06.2012)

Takže tento film byl zvolen v roce 2011 tím nejlepším, jaký se v naší malebné zemi zrodil... Film vypráví o povedené rodince, kde má každý její člen zkurvený život takovým způsobem, jak si jen život zkurvit lze. Takové pěkně depresivní téma slibuje mnohé. Bohužel se jedná o další z bezemočních snímků. Jediná pěkná scénka je ve filmu ta, kdy jede Vietnamec na projížďku zimní krajinou a ztratí po cestě čelní sklo. Zbytek filmu mi skutečně nemá co říct. Co si ve filmu zaslouží extrémní kritiku jsou ,,herecké" výkony. Tedy s vyjímkou Vladimíra Javorského, který si svoji roli užíval a působil důvěryhodně. Zbytek obsazení se minul povoláním. Byli totálně nepřesvědčiví, což se dost podepsalo na tom, že ten vlak, ve kterém jsem seděl já, minul veškeré emoce obrovskou objížďkou. Dávám 1*. Ani pořádně nevím za co. Nejspíš za to, že jsem se u filmu nepoblil. (08.09.2012)

Velmi, ale opravdu velmi realistické sociální drama, kterému uškodila jen, hlavně v druhé půli, scenáristická překombinovanost a pocit, že toho zmaru bylo možná už ale příliš. Jinak se tahle sonda ze dna tuzemské společnosti mimo velké metropole jeví jako přesný obraz sociálně vyloučené části populace. Klobouk dolů před režisérem Zdeňkem Jiráským, neboť jeho hraný celovečerní debut je dospělý a vyzrálý film... Napadá mne plno paralel, třeba s filmy Bohdana Slámy, který jde ovšem hlouběji a filmařsky je také trochu někde jinde, nebo třeba s polským filmem Sviňky, který je sice tematicky trochu o něčem jiném, ale vyzněním a atmosférou se oba snímky ani trochu neliší a jelikož vypráví o podobných společenských jevech ze sociálního dna celospolečenského systému, možná tu máme definován popis nějaké šířeji reflektované nálady a stavu společnosti v postkomunistických státech. Jakoby se v cyklech vracely fáze civilizačního vývoje, po vlně nadějí a optimismu (zvláště začátku) devadesátých let opět stagnace, deziluze, existenční problémy, nezaměstnanost, a zvláště u mladých opět pocit popsaný punkovým heslem ,,No future"... Silná je symbolika spartakiádních ,,poupat", tedy tehdejších cvičenek - dorostenek, které jsou dnes ve zralém věku a samy jsou již matkami dnešních ,,poupat", pro které ale není úniku a v predestinaci rodinou, prostředím a sociálním vyloučením skončí jednou stejně (neslavně) jako jejich matky...cyklus se uzavře... Naprosto depresivní (a ve své podstatě čistě naturalistický, myšleno v literární rovině toho pojmu) sociálně kritický film... (25.01.2012)