Tmavý chléb

„Vždy zvítězí jen ten, kdo ví, jak vyhrát.“ Motto pro celý film. Ukazuje totiž život těch poražených, kteří musí snášet při nejlepším jen ústrky vítězů, ponižovat se před nimi kvůli almužnám a naivně doufat, že jejich děti (či vnoučata) se z této pozice jednou vymaní. A hlavní hrdina, chlapec Andreu, má pro to ty nejlepší předpoklady, i když zatím vnímá svět jen dětskými očima…anebo už ne? Když pominu poněkud zvláštní fakt, že si na bývalého republikána posvítili frankisté až cca 5 let od konce občanského vraždění, poválečná léta ve Španělsku jsou líčena nanejvýš zajímavě. A právě díky dětskému pohledu na věc je Tmavý chléb poutavý nejen pro zájemce o historii. Ostatně, ztráta iluzí postihne každého…a tomu odpovídající konec filmu mě dostal (poslední záběr, definitivně přetínající zbytky sentimentu, je tak krásně nehollywoodský, až se člověku chce skoro jásat…tedy té odvaze, ne vyústění příběhu jako takovému). Za mě slušné 4*. (19.07.2014)

Přirovnání k Faunovu labyrintu je oprávněné jen částečně, což je ostatně největší slabinou filmu, který je zbytečně doslovný, tam kde by mohl ponechat místo fantasknějšímu alternativnímu vysvětlení. Černý chléb je spíš příběhem o těžkém dospívání v obtížné době. Jak hlavní hrdina odkrývá tajemství minulosti své rodiny a své vesnice (mužská kastrace v přímým přenosu je docela silný kafe), stává se možnost pochopení toho, kdo co udělal, trochu nepřehlednou, ale emocionální sílu to má. Mýtus, který je dominantním motivem v první půlce filmu, pak ustupuje racionalizaci minulosti, což je vlastně docela pěknou metaforou pro psychickou proměnu hlavního hrdiny z dítěte k mladému muži. (02.08.2014)

Každého člověka formuje prostředí, ve kterém se denně pohybuje a žije. Mám ráda filmy, kde je příběh viděn očima malého dítěte, protože mi to dává jedinečnou možnost se nad vším tím okolo sebe pořádně zamyslet. Děti prostě tenhle svět vidí jinak než my dospělí, i když se kolikrát stane, že nějakou shodou osudových okolností příjdou o své iluze. Tenhle španělský film mě hodně překvapil, proto dávám pět hvězd, které si zaslouží po právu. (06.10.2011)

Niekde som sa počas filmu stratila a keď som sa chcela opäť nájsť, začala som strácať záujem o to, o čo vo filme išlo. A stále mi to nie je úplne jasné. Je mi sympatický španielsky naturalizmus, čo ale neznamená, že sa mi naň aj vždy príjemne pozerá (hneď úvod s koňom). Dej sa mi zdal trochu prekombinovaný a naznačené veci na mňa nakoniec nezapôsobili, ako by som možno chcela/čakala. Už sa v tomto komente motám ako sa motal film. Potešil ma faunovský Sergi López aj ten mladý chalan, ktorému hlavný hrdina nosil jedlo, pochmúrne interiéry a zanedbané a rozbité budovy a izby. A ešte temnejšie vyznenie filmu, oni to tí Španieli vedia dobre robiť. (Medzinárodný filmový festival Bratislava 2012 - 9.11.2012, Lumiere) (10.11.2012)

Opravdu hodně tmavý syrový chléb. Svět dětskýma očima, ale tentokráte trochu jinak. Obyčejně totiž tvůrce sáhne k této formě vyprávění, když se chce na určitý, obvykle traumatizující dějinný úsek podívat smířlivěji či když chce podat divácky snesitelnější zprávu o velmi drsné době. Příběh vypravovaný z perspektivy dítěte je vlastně umělecký eufemismus, tentokráte je to ovšem jinak. Španělský režisér Agustí Villaronga naservíroval divákům až naturalisticky laděný příběh a svého diváka opravdu nešetří, byť je ona nesmírná míra násilí a podprahového zla explicitně obsažena většinou ne ve vrstvě obrazu, ale pouze ve vrstvě verbální, rozpuštěna do pásma postav. Silně rurální ukotvení a nezvyklý dějinný pesimismus staví tak Tmavý chléb po bok takovým legendárním filmům, jako je třeba Plechový bubínek. I tam je svět nazíraný nedospělýma očima vcelku nehostinné místo pro nerušený dětský život. Agustí Villaronga ale narozdíl od Volkera Schlöndorffa nepoužívá téměř žádnou míru stylizace a poetizace svého vypravování, naopak se snaží otevírat všechny bolestivé rány španělské minulosti a misí přitom hned několik rovin - politickou (fašistický režim, popravy coby justiční vraždy, role starosty, angažování otce hlavního dětského hrdiny...), katolickou (kněz odmítne udělat mši čerstvě popravenému), systémovou (učitel pohlavně zneužívá své žačky), sociologickou (zdegenerovaná vesnická společnost, obecně zdroj pozitivních hodnot národa, mírou explicitního násilí sama v sobě nosí fašismus, což může opisovat premisu, že každý člověk si v sobě nosí svého malého fašistu, záleží jen na okolnostech, dostane-li příležitost...) a nakonec osobní (odmítnutí hodnotového vzorce rodičů coby výsostné volní jednání hlavního hrdiny, motiv útěku...). Vzdáleně mi tenhle film připomněl Henekeho podprahovou Bílou stuhu, to postupné rozkrývání přítomnosti zla a generační revolta, vesnický život z perspektivy dětí... Silný film... ,,Tmavý chléb a červený cukr... Chléb bez duše a cti. Mrtvý..." (18.01.2012)