Režie:
Štefan UherScénář:
Alfonz BednárKamera:
Stanislav SzomolányiHudba:
Ilja ZeljenkaHrají:
Marián Bielik, Jana Beláková, Ondrej Vandlík, Oľga Šalagová, Eliška Nosáľová, Ľubo Roman, Pavol Chrobák, Adam Jančo, Peter Lobotka, Vladimír Malina (více)VOD (3)
Obsahy(1)
Třem místům děje zhruba odpovídají tři myšlenkové okruhy: střetávání se Fajola a Bely s nejistotami první lásky, obraz života v přírodě (kde v starci, jehož sítě v dunajském ohbí čekají na kořist, cítí Fajolo ono neposkvrněné cosi, co tak trýznivě hledá) a pokrytectví a lež na senové brigádě (kde družstevníci kradou, vyhýbají se práci a místní rozhlas šíří politické fráze), Szomolányiho kamera v detailech vystihuje atmosféru, evokuje náladu, promyšleně pracuje s hloubkou ostrosti.
Průkopnické dílo slovenské kinematografie, kterým byl přehodnocen tehdejší směr vývoje a které naznačilo novou cestu (po desetiletích myšlenkové sterility, výrazového schematismu a povstalecko-budovatelského patosu), bývá považováno za první dílo české a slovenské nové vlny. Přináší nejen nový způsob vyprávění (skládání "rozbíjeného" příběhu s důrazem na obrazové vyjadřování), ale i nový pohled na realitu analytickým zaměřením na city a pocity člověka, historické a společenské souvislosti. Postupy pocitového filmu tlumočí Uher vztah mladých k světu neobvyklou poetickou formulací.
Tvůrci narušují vnější dramatismus, napětí je založené na vnitřních kontrastech zdánlivě nezaujatého záznamu (kontrast shonu a klidu, všedností i zvláštností, detailů i celků, kontrast ticha a zvuků). Hledají tak krásu a bolest skutečného citu a každodenního života. Poetickou vnímavost diváka vyvolává i důvěrná reflexe Fajolových vnitřních monologů. Uher uvolnil léta potlačovanou duševní energii slovenského filmu, vyvedl ho z provinční omezenosti a folklorismu. (oficiální text distributora)
(více)Videa (1)
Recenze (122)
V dnešní době již trošku neprávem pozapomenutý titul, ale fajnšmekři vědí o tomto drahokamu své. Film, který inspiroval celou jednu generaci filmových tvůrců a odstartoval česko(slovenskou) ´Novou vlnu´. Vizuálně podmanivý, kdy kamera čaruje i při snímání zdánlivě obyčejných panelových dojmů s hustým „lesem“ televizních antén, scéna zatmění slunce je pak až děsivě krásná. A vše podbarvuje lehce industriální hudební podkres, s disharmonickými prvky, který co do odvážnosti a zvukové nadčasovosti předběhl dobu o několik desetiletí. Zeljenka byl zkrátka takový slovenský Zdeněk Liška, byť o několik levelů méně autorsky potentní. A ta ústřední herecká dvojka, s roztomilou slangovou mluvou a přirozeným herectvím, tomuhle filmu dodává pocit žádané autentičnosti. Na LFŠ před několika lety, na velkém plátně, to byla vychutnávka par excellence. ()
Dnešní optikou hodně slušná hipsterovinka, která malebně kontrastním způsobem sleduje jednoho hubeného hatera s foťákem, jeho skoro holku co jí už bylo patnáct a rodiny utápějící se ve spirálách nezájmu a bolesti. Nejlepší na tom všem je ono kutání lásky z míst, do kterých bychom se normálně nedostali. ()
Rozhodl jsem se, že v tom nebudu hledat něco, co tam není a dávat byť i jen jednu hvězdu z nějaké pochybné úcty ke jménu. V prvé řadě nejsem vůbec fanoušek fotografie. Toto umění je mi nejen naprosto cizí, ale do značné míry i nějak vnitřně protivné. Nemám rád fotoaparáty, nemám rád lidi, co všechno všude (i mě) fotí, místo aby si vychutnávali sílu okamžiku teď a tady. Nemám rád ani tu komunitu lidí okolo toho. Čili jsem nemohl ocenit patrně největší klad celého snímku, a sice fotografické umění převedené z děje do samotné struktury filmu. Celý ten film je jako černobílá fotografie. Jenže i něco takového jsem schopen velmi ocenit. Taková Bergmanova Persona je výborná. Asi to bude tím, že mám rád expresivitu, výraznost a ne nevýraznost a intimno. Intimno se mi příčí. Snímek je po dějové stránce nulový. Nějaká ta rádoby pokřivená romance je jen načrtnutá, nedomrlá, o ničem. Herci jsou nesympatičtí, zejména hlavní hrdina. To by až tak nemuselo nutně vadit, ale jsou i nevýrazní, nezapamatovatelní. Hudba je výborná u úvodních titulků. Pak už jsou tam jen songy z tranzistoru a čtyřtónová melodie, co se opakuje do zblbnutí a na konci mě už opravdu vytáčela. Zvukově je film nevyladěný, často nejsou dialogy dobře slyšet přes diegetickou hudbu. Celému filmu vévodí dějová roztříštěnost, nesouvislost. Žádná myšlenka není pořádně dokončená, rozvinutá. Všechno vyznívá do prázdna. Originalitu v tom také nevidím žádnou. Tohle je klasický jakožeart, co pro mě ovšem nemá vůbec nic, v čem by mě oslovil či zaujal. A že takové existují. ()
Výborný poetický film, na kterém si čas vylámal zuby. Je zvláštní, že působí tak autenticky (skoro až dokumentárně) a přitom je po všech stránkách velice promyšlený. Kromě režiséra na tom má výraznou zásluhu i nádherná kamera, kde všechny ty hrátky se světlem a odrazy na hladině nejsou nijak samoúčelné, ale mají ve vyprávění důležitou dramatickou úlohu. Jeden z nejlepších slovenských filmů, co jsem kdy viděl (90%). ()
Aký je rozdiel medzi bratislavským prašným dvorom a brigádou na vidieku? Ktoré dievčatá sú krajšie? A kde sa dá lepšie učiť životu? Čo čakať od zatmenia slnka a od jeho nového východu? Umelecký film nielen kvôli krásnemu vizuálu, ale aj tým, že otázky v ňom kladené medzi riadkami, má potrebu zodpovedať divák sám. Toto dielo by sa dalo bez problémov zaradiť do Novej vlny, ktorá sa vtedy šírila Európou. A je naše! ()
Galerie (8)
Zajímavosti (19)
- Natáčanie prebiehalo od 11. júla do 9. novembra 1962. (Raccoon.city)
- Prvý tajomník ÚV KSS Karol Bacílek údajne identifikoval v slepote matky politický symbol o slepote strany, zatmenie slnka si vysvetľoval ako súmrak komunizmu a čln na suchu vraj predstavoval vtedajší stav socializmu, a preto nebolo uvedenie filmu do kín vôbec jednoduché. (Raccoon.city)
- Neherci si počas nakrúcania filmu upravovali dialógy podľa seba, s čím Alfonz Bednár, autor dialógov, súhlasil. (Raccoon.city)
Reklama