Apollo 18

Na Apollo 18 som sa tešil celkom dlhu dobu, ale ani som moc od toho neočakával. A dobre som spravil. Film rozhodne zlý nie je. Dej je jednoduchý a fungujúci, ale aj keď atmosféra je prekvapivo dosť dobrá, film skratka už nemá čo by divákovi na vyššie hodnotenie poskytol. To čo poskytuje vyťažuje na maximum, ale to nie je moc. Dá sa na to pozerať a ani to nenudí, je to zaujímavé a strach opäť ako Alien ťaží s neznámeho. Trošku ma zo začiatku sralo to, že sa tvorcovia rozhodli využiť ten štýl kamery aký použili. Po čase som si na to zvykol a vyzerá to fakt dosť realisticky. Trošku ma ešte štve ten "mimozemšťan".Každý čakal niečo super neznáme v štýle Aliena a nakoniec sme dostali ... veď ty čo videli vedia. Apollo 18 je skrátka ten typ filmu, ktorý mal obrovsky potenciál, ale ostal nevyužitý. 70% - 3* (18.11.2011)

Na mňa to fungovalo. Nie je to čistých 80%, to určite nie. Ale vzhľadom na to, že snímke sa podarilo vyvolať vo mne znepokojenie a iné nepríjemné pocity, rozhodne nedám ani 60%. Takže dnes to bude za peknú sedemdesiatku. Kvalitná technická stránka poteší, ale zaujali ma aj presvedčiví herci a hororový nátlak, ktorý je na ich postavy vyvolávaný a tým pádom sa to prenesie aj na diváka, lebo film pôsobí autenticky a zlovestne naturalisticky. Za mňa spokojnosť, kozmonauti. (15.11.2016)

Samotný námět není vůbec k zahození, ale proboha už přestaňte s tím stylem a la našly se přísně utajené záběry z pradávné kamery. Na tohle se fakt nedalo koukat. Navíc postavy mi byly ukradený, příběh se dá shrnout do dvou vět, napětí se dostavilo až posledních 15 minut a nikoli atmosféra, ale nuda by se zde dala krájet. Kdyby tu nebylo tak vysoký hodnocení, asi bych nebyl tak přísný a hvězdičku přihodil, ale 63% staví tento horor mezi to nejlepší v tomto a možná i minulém roce. A tak velkou pozornost a kladných kritik si Apollo 18 opravdu nezaslouží. 25% (11.12.2011)

Pár slov o souvislosti mezi Pablem Picassem, Apollo 18 a Sofoklém. ____ Ač se to nezdá, představuje Apollo 18 nesmírně zajímavý experiment, kde je určitá monotónnost děje vyvážena různými způsoby, jak je tento děj vizuálně zaznamenán. Apollo 18 dodržuje jednotu místa času a děje, známou z antických her, kde se také o všech ostatních událostech dovídáme díky chóru nebo z úst poslů či účastníků hry, zde z úst velící základny na zemi. Dokonce i klíčoví astronauti jsou tři, podobně jako u Sofokla, který jako první zavedl v antickém dramatu tři herce. Tato jednota děje spolu s určitou jednotvárností a nedějovostí (v tom filmu se toho vážně moc nestane) je ovšem vykompenzována doslova a bez nadsázky desítkou různých vizuálních formátů, záznamů, tonalit, barevných podání - přesně po vzoru zákona zachování energie aneb když někde uberu (story), musím jinde přidat (styl). Takže tu máme pohyb po ose zrno-šum-vyžehlenost DNRkem, barevný záznam i černobílý, statický kamery v rohu po lehký 16mm do terénu, různý poměry stran od 1.33 po 1.85, trhání a chyby v obrazu, změny fpska, a do toho ještě průzory skafandrem nebo okénka v lodi (tematizace rámů obrazu, řekli by jistě nějací fajnšmekři přes vizuální studia)… a tohle se děje fakt po celý film, je to až neuvěřitelný, jako byste si neustále nasazovali jiné brýle s jinými skly. Důležitost tak ve filmu nemá to, co se odehrává před kamerou, nýbrž to, co se odehrává v kameře, z čehož je patrné, proč určitá dějová monotónnost filmu zas tak nevadí (velmi podobný princip různých záznamů využívala found footage duchařina Grave Encounters, kde to bylo obohacený ještě třeba o noktovizory – vidění ve tmě). Apollo 18 tím překlápí 3D dění do 2D záznamu, který je klíčový, podobně jako to udělal Picasso, který ovšem přidal o jeden rozměr víc, neboť překlopil 4D do 2D - Picassovy obrazy žen s dopředu hledícíma očima a nosem na stranu byly pokusem zobrazit čtyřrozměrnou perspektivu, protože ten, kdo na ženu hledí ze čtvrtého rozměru, vidí její tvář, nos i týl současně. Že se to Picassovi podařilo, zatímco filmaři nemají se čtvrtým rozměrem šanci moc hnout, je celkem logické, jelikož film má mnohem blíž k reprodukci skutečnosti než malba, která je expresivnější. (19.12.2011)

Subžánr found footage otevírá dvířka k autenticky působícím mockumentům, jež kamufluje za pozůstatky reálné historie. Poslední člověk na Měsíci stanul roku 1972 během mise Apollo 17, přičemž z dalších obdobných podniků posléze sešlo. Hororová sci-fi Apollo 18 se pokouší zodpovědět, co mohlo vedle nedostatku financí NASA takto trvale odradit. Že by nějaké zlo, co uskutečněnou a úspěšně zatajenou výpravu „osmnáctky“ na povrchu Měsíce postihlo? Forma fiktivního dokumentu z průběhu mise funguje obstojně, jestliže připustíte, že vlastně sledujete klasicky vystavěné a gradované žánrové dílo. Dva kosmonauti v lunárním modulu provádějí sběr horniny a záhy pojmou podezření, že možná nejsou sami. Atmosféra stojí na vnucované realističnosti a neodbytné představě, že na mrtvolném vesmírném tělesu uprostřed ničeho přece jen bují život, na jehož projevy nejsme připravení. Existují ostatně i lidé (a už je o tom také zábavný film), podle nichž je Měsíc dutým mimozemským výtvorem. Tyhle konspirace mě ve filmovém prostoru baví a baštím jim to, i když příběh opravdu jen nakusuje a těží z absolutního minima. (25.08.2024)