Laurence Anyways

Tu hodinu navíc Ti neodpustím, Xaviere! To nevíš, kamaráde, že skutečně poctivá romance, ať už se odvíjí mezi mužem a ženou, mezi mužem a mužem, mezi ženou a ženou, mezi ženou a mužem, který se cítí být ženou, mezi mužem a ženou, která se cítí být mužem, nebo mezi mužem a jeho operačním systémem netrvá déle než dvě hodiny?! 60% (21.07.2016)

To, že mi nejaký takmer trojhodinový pseudo-biografický film o transsexuálovi, ktorý natočil, vtedy ešte, 23 ročný režisér z Kanady ,vyrazí dych by som nepovedal v živote. A nejde o to, že by to bol príbeh ušitý nejakou srdcervúcou či nebodaj melancholickou nitkou (aj keď by sa našli v tých troch hodinách nejaké body) Ani to, že by mal film vážnu tvár alebo podával realistické obrazy takýchto ľudí, ono to bolo iba tak neskutočne dobre nakrútené, že som neveril vlastným očiam. Nič viac. Surrealistické prvky, ktorých bolo málo, tam neboli na silu dané a boli skôr metaforické. Ako napríklad: Keď si bývalá frajerka transsexuála prečítala jeho zbierku básní, jeho poézia ju obliala studenou vodou, a to doslova. Takéto a podobné kúsky obsahuje tento neskutočný film. A keby som mal celý dej zhrnúť do pár viet, znelo by to takto: Šťastný pár tridsiatnikov si žije svoj skvelý vysnívaný život Muž je učiteľom literatúry a spisovateľ, žena zase herečka. Všetko im spolu klape až kým sa muž neprizná, že je vlastne žena uväznená v tele chlapa. Jeho frajerka to nesie veľmi ťažko ale nakoniec sa cez to dostane a dokonca mu pomáha z výberom šiat, make-upu a podobných vecí. Film je zabalený do interview spisovateľa-transsexuála o desať rokov neskôr, ktorý rozpráva o svojom živote. Jednoduchý, možno ničím originálny, obsah však v sebe skrýva toľko filmového umu, že som tomu počas sledovanie nechcel ani veriť. A to mi to nebolo sympatické už od začiatku. Téma a ešte to bolo nakrútené v uhlopriečke 4:3, to sa dneska nerobí. Ale musel som sa podvoliť, pretože to bolo skvelé. Takto sa robí filmové umenie. (07.01.2016)

A tak ma znovu raz Xavier Dolan vydesil. Ak sa/ma dokáže krátko po dvadsiatke tak hlboko ponoriť do každej z postáv, čo v Laurencovi vymyslel, štýlovo ich zrežírovať a na ploche 159 minút ma/sa neotráviť svojským manierizmom, ktorého základy zadefinoval v Imaginárnych láskach, musím sa báť čohokoľvek, čo bude nasledovať. Alebo ma totálne odrovná, alebo na plnej čiare sklame. Anyways, neviem sa dočkať! (29.10.2012)

Mohl bych se samozřejmě dlouze rozplývat nad originální invencí, která nachází své nejvýraznější těžiště především v obrazové a zvukové části filmu, nad příběhem, který není samoúčelnou marginálií v rámci sexuálního sebeurčení jednotlivce nebo nad tím, jakým způsobem jsou tu ilustrovány jednotlivé postavy. Ano, to všechno tvoří z LAURENCE film v každém ohledu pozoruhodný. Protože on je pozoruhodný. A to je jeho slabina. To, co jsem obdivoval na předchozích celovečerních snímcích Xaviera Dolana, tedy jakési propojení reality a podvědomí (nebo-li snu), práce s metaforou, opojení vlastní fantazií i inspirací, je tady najednou jakoby předimenzováno. Film čili téma ztrácí svou sevřenost existencí mnoha nadbytečných scén, které by bylo dobré vynechat (několikaminutová sekvence na zimním ostrově, která je sice sama o sobě opticky nádherná, ale narativně hluchá), naopak až zbytečně šetří ironií, která byla v Dolanových filmech vždy dominantní (v tomto směru se nejlépe daří scénáři v dialozích mezi titulním hrdinou a jeho matkou a mezi hrdinovou přítelkyní Fred a její sestrou). Vezmeme-li v úvahu fakt, že Dolan na svém novém filmu pracoval více jak dva roky, je přece jen smutné, že nedokázal dát LAURENCOVI osobitější tvář a namísto toho jej nechal utopit v bezmezném nekonečnu své duše. (11.11.2012)

Xaviéru Dolanovi se podařilo natočit mimořádně vyspělý snímek, který se vyznačuje zejména osobitým zpracováním. Je úžasné, že takhle mladý tvůrce už má svůj vlastní jasně čitelný rukopis a dokáže točit, ba dokonce i psát podobně vyzrálé snímky. Největším kladem je tu dle očekávání perfektní audiovizuální stránka, zejména hra s nasvětlením scény je opět mimořádně uchvacující. Jenže to co je tu kladem, je zároveň i prokletím. Pokud si odmyslím, těch pár scén, ve kterých se pomocí neotřelého vizuálu podařilo dokreslit děj, zbývá mi kupa těch, které působí tak nějak vatovitě. Ačkoli snímek překvapivě nenarušují, a ten i ve své délce působí souvisle a pevně, zanechávají rozpačité pocity. Jakoby Dolan pouze hledal místa, do kterých by mohl vtisknout své vizuálně podmanivé představy. (30.06.2013)