Laurence Anyways

Perfektní kamera. Místy ruční místy naprosto nehybná. Jen těch pozlátek (občas doslova) okolo bylo už na můj vkus už moc. Tak moc že to působilo kýčovitě. Nic proti zpomaleným záběrům, extravagantním detailům, nebo trošku „over the top“ dramatické hudbě (která byla mimochodem sama o sobě velmi povedená). Jenže když se to dá dohromady všechno a spád děje je hodně pozvolný, tak to na mě působilo prostě jako pěst na oko místy. (Byla ale i místa, kde to fungovalo, takže to nechci házet vše do jednoho pytle.) Jako celek, když se na to člověk dívá zpátky, to všechno velmi dobře funguje a vzniká hodně komplexní obraz/představa/dílo. Samotné sledování už pro mě tak fungující nebylo i když nemůžu říct, že by to byl špatný film to rozhodně ne. Je to moc dlouhé. Nemůžu říct, že by tomu chyběl děj, protože to nechybí, je ale roztáhlý až hanba a obalený tolika filmovými efekty a vychytávkami, že se místy mění jen ve svůj mlhavý náznak. Tematicky mi to nesedlo tak jako některé jiné Dolanovi filmy a upřímně hlavní postavy mi přišly trochu mimo, mimo realitu, hloupé a naivní (čím víc se děj blížil ke konci tím víc mě to iritovalo) neříkám že to bylo nereálné, jen mi to vzhledem k ději hodně vadilo. S hodnocením jsem kdesi mezi dvěma a třemi hvězdičkami. (29.08.2015)

Tu hodinu navíc Ti neodpustím, Xaviere! To nevíš, kamaráde, že skutečně poctivá romance, ať už se odvíjí mezi mužem a ženou, mezi mužem a mužem, mezi ženou a ženou, mezi ženou a mužem, který se cítí být ženou, mezi mužem a ženou, která se cítí být mužem, nebo mezi mužem a jeho operačním systémem netrvá déle než dvě hodiny?! 60% (21.07.2016)

Z mlaďocha Dolana jsou (hlavně) v domácí Kanadě všichni nadšení, takže si může dělat co chce. A to něco je skoro tříhodinový film. Možná zdlouhavé, celý děj by se dal nacpat do půlhodiny, stopáž je ale opodstatněná, zaznamenává vztah se všemi důležitými nuancemi a dokresluje hloubku lásky ústředního páru. Vizuálně je to opět orgastické, slowmotiony podkreslené čupr hudbou, výtvarná stylizace na hranici manýry. Osmdesátky a devadesátky ještě nikdy nebyly tak kůl. Trochu sem se bála queer aspektů (co se ví už delší dobu je zápletka - muž, který chce změnit pohlaví), o to víc překvapí, že jde jen o nekonvenční heteráckou lovestory. Jestli lze navíc předchozím Imaginárním láskám vyčítat plochost a povrchnost (zcestně, podle mě je to generační film jak kráva), tady líbivé obrázky ukazují i vážnější témata. Krásná ukázka kam by měl směřovat současný art. (mezipatra 2012) (18.11.2012)

Xavier Dolan vyspělejší, tematicky i významově obšírnější – a schopný nabídnout tříhodinový, vyvážený celek bez vyloženě zbytečné scény. Laurence Anyways už nelze „degradovat“ slovy jako problematika vztahů/lásky jako v Imaginárních láskách, už to není zachycení epizody ze soužití matky a syna. Jeho poslední film je rozevřenější, epický a de facto analyzující Laurencovo vypořádání nejen sám se sebou, ale i se společností. I v tomto ohledu považuji Laurence Anyways za prozatímní vrchol Dolanovy tvorby, k němuž se jeho dva předcházející počiny ani nepřibližují. // Celé to tkví už v Laurencově osobě: dosud šlo o konflikt v rozbité rodině (Zabil jsem svou matku) či konflikt mezi blízkými přáteli (Imaginární lásky) Konflikt, jehož podstatou je Laurencova revoluce (a nikoliv revolta), je závažnější a lze vysledovat na třech úrovních: a) rodinný (Dolan opět ukazuje nekompaktní rodinu), b) vztahový (soužití plné zvratů s přítelkyní Fred), c) konflikt Laurence vs. svět/společnost. Na těchto třech konfliktech Dolan staví rozsáhlé vyprávění. // U Laurence Anyways je nesmírně přitažlivé a vtahující to, že není komorní, ale nesmírně otevřený. Laurencův desetiletý přerod je komplexní studií rozsáhlé změny, obratu a totálního převrácení veškerých hodnot. Pro účinnost výpovědi se jeví orámování vyprávění samotným Laurencem jako chytrý tah. Subjektivizace tak napomáhá jeho výrazné stylizaci; v hlavní roli vítr, padající listí a slow-motion. Dolan má dar vyždímat ze scény maximum, právě užitím slow-motionů v kombinaci se smyslem pro výborné sladění hudby a obrazu dodává scéně, nezávisle na jejím obsahu, punc osudovosti. Laurence Anyways je uměleckou fikční autobiografií, jejíž porealističtění by sílu výpovědi výrazně oslabilo. (11.12.2012)

Zmatené jak šatník transsexuála, což bych při tématu neviděla až tolik tragicky - v případě vynechání panoptika almodóvarských postav a některých nesmyslných, násilně působících, i když efektních scén... Vyzvedávám hudbu a působivý ženský element v podobě Fred, která s přehledem převálcovala postavu Laurence, jinak si píšu do deníčku, že nedostatek poctivých emocí navzdory hysterickým výstupům nebyl schopen zaujmout adekvátně stopáži a minimalizoval moji radost ze zážitku, nu a já budu na oplátku minimalizovat svoje hodnocení... (27.04.2014)