Tři dcery

Setkání dvou světů, komunismu a křesťanství. Obojí stojí za hovno, jeden režim totalitní a druhý v podstatě taky. Oba světy zakazují žít podle jiných pravidel než těch svých a mezi těmito ideologickými kolesy se ocitá nebohá řeholnice Klemencia, kterou jako jednu ze svých třech dcer poslal otec do kláštera, aby mezi dcery nemusel rozdělovat majetek, který mu stejně komouši během kolektivizace sebrali. Otce nakonec "budovatelé" vyhostili do neznámé vesnice, která ani neexistuje a on začne hledat útočiště u svých dcer, které mu však až na poslední Klemencii neodpustily. On poslal totiž všechny tři do různých klášterů, aby ani nemohly být spolu pohromadě. Spolu s ním odešel i jeho syn, ale ten ho nemůže za jeho jednání ani vystát a opouští ho. Snímek nejvíc asi připomíná Noc nevěsty od Karla Kachyni, kde jsou obě témata podobně zobrazována, akorát tady se tlačí na pilu jiným způsobem. Zatímco v Noci nevěsty komunismus a křesťanství spolu fungovat nemohly ani náhodou, v Trech dcérách je nakonec spolupráce možná? Pokrytectví, slabošství a vychcanost obou komunit zde má zásadní význam. Baladický nádech filmu dodává rozměr navíc a minimalistická hudba Ilje Zeljenky, složená pouze z klarinetu (mimo hudby na slavnosti) vyprávění zvláštně obohacuje. Velmi vkusně je použitá stará písnička, kterou zpívá slaboduchý poskok Janohop a příběhem se různě prolíná a vykresluje jednotlivé situace. Je jasné, že Tri dcéry v době nastupující normalizace putovaly do trezoru. Štefan Uher byl každopádně jedním z nejlepších slovenských režisérů a každý jeho film dýchá jasně rozpoznatelným autorským rukopisem. Úplně stejně jako třeba u náš Karel Kachyňa. Ach, to byli aspoň PÁNI umělci. (01.02.2022)

Uherova vizuálna hra naprosto korešponduje s baladickým vyznením diela. Je utiahnutá, rozplýva a cirkuluje okolo stiesnenej melanchólie a dopĺňa smutný príbeh dedinského prostredia, ktorý ide ruka v ruke s bezohľadnosťou, ktorú ktorou sa človek opája a zároveň samotou, ktorá ho bezprostredne ničí. Akurát mám pocit, že prostriedky, ktoré na to zobrazuje, výrazne prevládajú v lyrickej prázdnote, ktorá na to, ako je formálne výborne vystavaná, stráca dáku esenciu rozprávačskej zručnosti, ktorú by som najmä u takých tvorcoch ako Uher dodatočne očakával. (04.09.2018)

Myšlienka tohoto filmu okolo mňa preplávala ako suchý list v rozbúrenom potoku. Moja snaha ho chytiť, bola zbytočná, pretože som náznak listu zazrel len jeden jediný krát kým ho voda strhla pod hladinu. Forma zvíťazila nad obsahom. Uher ma sklamal. Náznak baladickosti a typickej krásy tria Bednár, Uher a Szomolányi sa vyparila po prvých 10 minutách a vystiredalo ju neskonalé hašterenie medzi socialistickými zriadencami usilujúci sa o pokrok v komunistickom štáte za využitia mníšok a dogmatické normy, ktoré opantávajú kláštor a ktoré robia z matky predstavenej diktátora, ktorý zostáva skrytý a len na malú chvíľu ukáže svoju silu a schopnosť podmaniť si ostatných. Tieto dve veľmoci sa bijú celý film bez výsledku. Jediný kto trpí je otec a jeho tri sestry, lenže smutné je, že sa film na nich sústreduje len okrajovo a preto je nám vlastne na konci jedno čo sa s nimi stane alebo stalo. Po technickej stránke dokonalé. Po výpovednej neskutočne znásilnený námet. Keby nebolo podmanivej kamery a titulnej piesne, ktorá sa mi dostala pod kožu bolo by moje hodnotenie ešte menšie. (23.11.2009)

Takový střet dvou totalit. Budovatelské a náboženské. Film, zdánlivě jen o hledání střechy nad hlavou, má silnou dobovou atmosféru, která se prolíná s groteskními, až paradoxními problémy vesnických funkcionářů a pro někoho určitě i podobně paradoxní, snad i otrocké víry. Převýchova nejen politická, ale i duchovní. Štefan Uher je mistr kontrastů, jak mi dokázal i zde. Pochodující dělnická mládež vs. nově oděné sestry, jsou jen jeden z mnoha, které nám nabízí. Nadhled nad nastalou situací má snad jen vesnický proutník a jeden hopsající "blázen". Z písně, která doprovází celý snímek, je atmosféra doby cítit nejlépe. (08.06.2013)

Ak by som mal Tri dcéry pomenovať jedným slovom, tak možno by som použil termín nekompromisný. Možno je to divné, že ma nenapadlo hneď civilný, alebo poeticko realistický, ale Uher s Bednárom sa myslím pustili do vybranej témy bez kompromisov. V 60. rokov sa smelo v oboch republikách točiť omnoho smelšie a práve Uherove filmy sú toho najjasnejším príkladom. Film sa nijak zvlášť nevyvíja, negraduje, proste sa niečo pred koncom skonštatuje a je záver. K vyslovenému a vyjadrenému už proste niet čo dodať. Tá pesnička mi už však poriadne rezala uši, už ju dúfam nikdy nikde nebudem počuť :) (03.06.2015)