Sbohem, královno

Z filmu mám rozporuplné pocity, ale líbila se mi jednoduchost, jakým bylo dané téma pojato a syrovost, s kterou ukazoval život ve Versailles, jako prostředí zcela odtrhuté od okolního světa. Plakát tohoto filmu, na němž jsou dvě nádherné ženy, které spojovalo velice silné pouto a přátelství, to byl jeden z nejlepších a hlavně nejitenzivnějších momentů filmu. Čekala jsem co se stane ;) Pocity a myšlenky, které se odehrávaly v nitru Marie Antoinetty poslední dny jejího života (aniž by to věděla), jsou nám utajeny, ale její příprava na odjezd ze zámku mi připadala v určitém směru absurdní :D :D Ovšem pro lásku je člověk schopen čehokoliv, třeba se převléci do jiných šatů... (09.05.2013)

Doslova lesbická rekonstrukce posledních dnů přepychu Marie Antoinetty. Vždy mě zajímalo pozadí takových různých historických událostí - pocity služebnictva apod.. Dost mě pobavilo zařazení tohoto filmu do drama. Už jen pro četnost pádů služebnice bych tu její lesbickou oddanost brala s rezervou sobě vlastní. Jistě je známo, že tento film je tak trochu jemně lesbický - nebo na mě tak působí(dotyky královny a služebné, pohledy hereček na sebe apod..). Je mi známo, že Marie Antoinetta byla zhýralá a nedbala tolik přísné etiketě na královském dvoře, ale postrádala inteligenci, kterou měla její matka Marie Terezie. Ze začátku byla královnou milovanou a poté nenáviděnou... A docela i chápu proč. Diane Kruger v roli Marie Antoinetty byla vcelku přesvědčivá i když se nikdy nepřestanu divit jak zvládá hrát v tolika jazycích. Ukončila bych to takto: „Promiňte, pane, neudělala jsem to schválně.“ Těmito slovy se královna Marie Antoinetta omluvila katovi, jemuž omylem šlápla na nohu. P.S. Mrzí mě, že s historií tento film má pramálo společného. (27.06.2013)

Na královském dvoře chráním portrét urozeného lože. Jsem jen pomocnice s knihami, předčítačka královny, majitelka vzácných slov, služebnice její rozmrzelosti, která vzývá přitažlivost náklonnosti. Cele ovívá pompéznost múz Jejího Veličenstva, dotýká se modly dekadence, v níž toulají se detaily vrtošivé, nitky představ přetržené. Všichni opouštějí potápějící se loď, já, ty i její choť. Uposlechnu jejímu přání, loučím se s Vámi, má paní. V převleku prchám, pod paraplíčkem Vaší přítelkyně, milostivé dámy, vzdychám. (03.07.2015)

Film určitě není historickou rekonstrukcí a nelze ho tak brát. Spíše staví na jejích základech a snaží se zaměřit na poměrně krátké časové údobí, kde se historické souvislosti ani nemají šanci jaksepatří rozběhnout. Drama se zde naopak odehrává na jiné rovině, a to na vztahu mladé služebné a francouzské královny. Právě pohled mladé dívky, nezasvěcené zcela do nastalého všeobecného chaosu, koresponduje s pohledem diváka vrženého do dění právě se blížících revolučních událostí. Nepatrná gesta a náznaky nám zde umožňují postupně odkrývat svět ne ženy, která je středem zájmu celého Versailles, ale dívky, která prožívá své pocity stejně silně jako nejmocnější a neznámější lidé své doby, i když přeci jen poněkud méně výstředně. Ale žel, nic netrvá věčně a doba změn se nezadržitelně blíží. Uznání si zaslouží i herecký výkon hlavní představitelky (Léa Seydoux). (05.12.2012)

Přesladké niterné hledisko věnované posledním dnům Marie Antoinetty ve Versailles. V českém prostředí podobnou metodu známe z Vávrovy Veroniky, kde nám také hlavní hrdinku vykresluje především pohled do ní zamilované stoupenkyně. V Les Adieux à la reine jsou emoce ještě intimnější, už pro ten zkrácený čas. Nádherný soukromý pohled do mozaiky Velké francouzské revoluce. (Předlohou je román, který česky samozřejmě nevyšel.) (02.02.2017)