Sbohem, královno

Film určitě není historickou rekonstrukcí a nelze ho tak brát. Spíše staví na jejích základech a snaží se zaměřit na poměrně krátké časové údobí, kde se historické souvislosti ani nemají šanci jaksepatří rozběhnout. Drama se zde naopak odehrává na jiné rovině, a to na vztahu mladé služebné a francouzské královny. Právě pohled mladé dívky, nezasvěcené zcela do nastalého všeobecného chaosu, koresponduje s pohledem diváka vrženého do dění právě se blížících revolučních událostí. Nepatrná gesta a náznaky nám zde umožňují postupně odkrývat svět ne ženy, která je středem zájmu celého Versailles, ale dívky, která prožívá své pocity stejně silně jako nejmocnější a neznámější lidé své doby, i když přeci jen poněkud méně výstředně. Ale žel, nic netrvá věčně a doba změn se nezadržitelně blíží. Uznání si zaslouží i herecký výkon hlavní představitelky (Léa Seydoux). (05.12.2012)

Doslova lesbická rekonstrukce posledních dnů přepychu Marie Antoinetty. Vždy mě zajímalo pozadí takových různých historických událostí - pocity služebnictva apod.. Dost mě pobavilo zařazení tohoto filmu do drama. Už jen pro četnost pádů služebnice bych tu její lesbickou oddanost brala s rezervou sobě vlastní. Jistě je známo, že tento film je tak trochu jemně lesbický - nebo na mě tak působí(dotyky královny a služebné, pohledy hereček na sebe apod..). Je mi známo, že Marie Antoinetta byla zhýralá a nedbala tolik přísné etiketě na královském dvoře, ale postrádala inteligenci, kterou měla její matka Marie Terezie. Ze začátku byla královnou milovanou a poté nenáviděnou... A docela i chápu proč. Diane Kruger v roli Marie Antoinetty byla vcelku přesvědčivá i když se nikdy nepřestanu divit jak zvládá hrát v tolika jazycích. Ukončila bych to takto: „Promiňte, pane, neudělala jsem to schválně.“ Těmito slovy se královna Marie Antoinetta omluvila katovi, jemuž omylem šlápla na nohu. P.S. Mrzí mě, že s historií tento film má pramálo společného. (27.06.2013)

Mrazive ctyri dny ve Versailles, kdy je skrze hroutici se kazdodennost luxusniho silda konec sveta hmatatelnejsi dokonce nez v Padu treti rise. A taky je to vlastne divci ekvivalent vyborne danske Kralovske afery. I ta se vyjadruje k soucasne realite a ani ta nikoho nesetri. Sbohem kralovno je ale silnejsi i proto, ze je o krok a pozici dal. A zajimava je i loajalita hlavni postavy, to je neco nad cim se stoji za to zamyslet. (20.02.2013)

Představte si, jak se bude chovat naše „smetánka“ když půjde do tuhého. Jak budou balit, jak se budou chovat ti služebníci kolem. Pokud to chcete vidět v barvách, podívejte se na Sbohem, královno. Přesně vystižené charaktery a vztahy mezi lidmi vládnoucími, uzavřenými v pocitu neomezených možností, věčné moci, bohatství a slávy a jejich přisluhovačů, lokajů (kolik z nich si svých pánů váží či mají odvahu jim ukázat jejich omylnost?). Zasazeno do povedeného dobového kostýmního dramatu. Vidíte nějaké podstatné rozdíly se světem kolem vás? Já ne. Za pozornost stojí dvě hlavní postavy - komorná Léa Seydoux a královna Diana Kruger. Jsou výborné. Na Gabrielle de Polignac v podání Virginie Ledoyen raději zapomenu. Toto se režiséru Jacquotovi povedlo. (15.03.2014)

Těšila jsem se, že se dozvím něco nového a zajímavého. Ale opak je pravdou. Bylo to natočeno způsobem, kde se počítá s tím, že už všechno o té době víme a proto nám místo historických faktů naservírují lesbické vztahy hrdinek. To by ani tak nevadilo, kdyby ten film měl nějaký děj, nějakou hloubku, ale celý film čekat, že teď to příjde a ono pořád nic, tak to je tedy něco. A ten závěr! Doufala jsem, že když je hrdinka celou dobu tak tajemná, že se na konci dozvíme něco, co za to stálo koukat až do konce. Ten konec mě tedy ale dostal. Dozvědět se na konci to, co jsem tušila už na začátku, to bylo tedy opravdu vyvrcholení :-) Ten film mě, kromě skvělého interiéru a kostýmů, prostě zklamal. (15.08.2014)