Láska

Pro mě osobně Hanekeho prozatím nejnormálnější dílo, celkově jeho 8. mnou zhlédnutý film a tradá, poprvé za 5*! Láska se ovšem vydává trochu jinou cestou než jí podobné snímky, citově nedojímá, nevydírá, stejně tak se však ani nesnaží o humor, zlehčení, volí střední cestu, tj. prostý přístup k věci tak jak se má, žádné (zbytečné) emoce navíc. Film sází na opravdu výbornou hereckou dvojku, která svým civilním a v pravdě docela úsporným, ale naprosto přesným herectvím dokáže utáhnout celý film. Haneke nás diváky žádné scény či momentu neušetří a stopáž tomu odpovídá, film rozhodně nikam nespěchá. Přesto Láska publikum nenechá nudit, už jen proto, že postupující nemoc se prostě čím dál víc projevuje a maskéři na ní také odvedli slušný kus práce. Konec byl zřejmě nevyhnutelný (i když úplný závěr jak jinak pro Hanekeho než nejasný), přesto jsem cítil naprosté smíření, ale ne z citového návalu-„Poplačeme si, ale jo, vlastně je dobře, že to tak dopadlo“, film mě na něj totiž připravoval celou dobu. Láska samotná by byla za solidní 4*, ale tu min. půl hvězdu navíc musím dát za způsob, jakým bylo stárnutí, nemoc a vztah mezi manžely vyjeven. Někdo ho možná nazývá chladným, avšak mně přijde o dost uvěřitelnějším a přijatelnějším než kdyby se podobného tématu chopili američtí tvůrci, kteří by na konci pravděpodobně balancovali mezi citovým vydíráním a patosem. A o tom tenhle snímek není. (25.01.2013)

(SPOILERY) Vzdělavatelný film Láska, dosud jediný viděný Haneke (a první film v kině po roce a půl), mě nebavil. Konstatuji, že tématicky je to dílo poctivé, citlivé a přesné, což jsem vzhledem k jisté dávné roční zkušenosti oprávněn tvrdit. Přesné ovšem nikoli ve smyslu obvyklé sociální reality dané problematiky (od té je naopak zcela odhlédnuto prostřednictvím situovanosti a specifické úrovně postiženého páru), nýbrž ve smyslu velmi subtilního postižení jejích typických situací (formovaných zde a precizně prohloubených dle zadání "láska"). Nevýhodou je, že jde ve výsledku o přehlídkovou řadu oněch situací (byť oceňuji značnou nenápadnost některých typických momentů, srov. chování blbé pečovatelky ke klientce nebo dopis milujícího žáka). Jako takový mi tento film téměř neměl co nabídnout, zaujav mě coby diváka jen přechodovou scénou v koncertní síni (jejíž různé, oba patřičné, výklady viz u Jansena a Radka99) a skládačkou začátku a konce (tedy konce ze dvou stran). Napsal jsem však "téměř". Georges kulhá, vyznačuje se těžkopádnou chůzí, nicméně nečiní mu potíže dojít, kam třeba. Od začátku (tj. ještě na konci šťastného života) se chová vždy náležitě, vzorově; vždy jedná správně, vždy reaguje bezvadně. Takovým zůstává po celou dobu (jak je právě vidět i po facce, tedy jediném jeho klopýtnutí) a tak i dokoná jejich život, když vidí, že svou životní družku už sotva jinak uchrání před nějakým ošetřovatelským odkladištěm. Ví, že jakožto stařec, byťsi ještě při síle, je bezmocný, a to zdaleka nejen vůči realitě nemoci a smrti. Že se takřka celý film odehrává v jejich bytě (do nějž se na začátku kdosi/cosi vloupal), je třeba spojovat jednak s touto defenzivní opozičností, jednak s podivuhodně naznačenými hlubinami sounáležitosti dvou lidí: Anne je v posledních fázích už zčásti dementní, tzn. duševně žije už jen v nejintimnější sféře, v níž vlastní dětská historie a klíčové životní zážitky, události a vztahy koexistují v pravdivých vazbách, jimž rozumíme jen ve snu, mimo čitelné souřadnice - dávná trapná historka, kterou jí Georges vypráví, než ji zadusí, je v této souvislosti právě tím, čím mě Haneke překvapil, zaujal, přinutil nakonec k pozastavení. Moc jsem z toho sice nevyseděl, ale vidím, že zadání (Láska) bylo splněno více než dostatečně. (23.06.2013)

Nemůžu si pomoct, ale Hanekeho styl mi prostě nesedí (třeba dívat se pět minut na to, jak stařík honí holuba, už u mě hraničí s fyzickým utrpením). Podobnou životní situaci jsem zažila na vlastní oči u manželových prarodičů a upřímně řečeno, chladně odtažitý Hanekův počin se realitě nepřiblížil ani náhodou. Filmu vévodí výborné výkony obou hlavních představitelů a jedna silná scéna (facka), ale emocionálně to u mě nevyvolalo téměř nic. (13.05.2013)

Pozastavím sa pri úlohe interiéru vo filme - strohý realista Haneke v Láske na základe v princípe totožnej premisy narába s divákom presne opačne ako bláznivý surrealista Gondry (resp. Boris Vian) v Pene Dní. …................... Premisu oboch filmov tvorí manželský pár, ktorého chod naruší náhly vpád choroby, pomaly požierajúcej ženskú protagonistku. Muž sa z lásky k nej snaží veci zachrániť, pomôcť čo najviac pri boji s chorobou. Pri sledovaní v podstate totožného príbehu sme svedkami dvoch odlišných spôsobov podaní a apelovaní na divákove city. …................ Boris Vian (M. Gondry) využíva všetko okolité, celý diegetický priestor filmu k intenzívnej spoluhre s dianím na plátne (simultánne so zhoršovaním choroby sa zmršťujú priestory domu, sluha starne, kvetiny vednú a obraz stráca farbu), všetko je poriadené zintenzívňovaniu pocitu melanchólie, smútku, beznádeje a finálnej straty. Pena dní nešetrí citom ani výrazovými prostriedkami. ….................... Formálna stránka filmu Hanekeho filmu si naopak drží striktný odstup, neprejavuje žiadny súcit a súhru s dianím, nevyvoláva žiadne emócie. Interiér má vo filme, obdobne ako v Pene dní, dôležitú úlohu. Celý film sa odohráva takmer výhradne iba ňom, pripomína Berolucciho filmy (Posledné tango v Paríži, Rojkovia, Ty a ja) s kopou ľadu za golierom - navodzuje stiesnený dojem, ale s dianím akoby už viac nekomunikoval. Svojou uhladenosťou a čistou krásou predstavuje presný protipól toho, čo sledujeme - stav strohej vyváženosti, príznačnej aj pre formálnu stránku. ….................... Vo Funny games rozrušil Haneke plynulý tok ukľudňujúcej vážnej hudby grindcorvým chaosom, v Pianistke zas krásnu, profesionálne bezchybnú emocionalitu hudby deformovanou emocionalitou človeka a v Láske je narušiteľom spomenutej vyváženosti choroba, avšak film nič nedáva najavo. Prostredníctvom svojej formálnej stránky ponúka divákovi anestetikum, držiace ho od deja v chladnom odstupe. Opozíciou k tomu je práve Gondryho empatia a spoluprežívanie, prenesené do formy a z nej priamo na diváka. Pena dní je po emocionálnej stránke oporou, spoločníkom, vytvára medzi sebou a divákom náruživú spojitosť. Pri Láske je divák naopak sám a izolovaný, tým pádom je ťažšie vstrebateľná. …................... Gondryho film, a Vianov nápad, je štylisticky výraznejší, hravejší a príťažlivejší, je ľahšie sa ním nechať strhnúť, ale Hanekeho menej prístojný odstup je rafinovanejším. Trpezlivo a nenápadne diváka stiesňuje a vrstvu letargickej strnulosti, ktorú na diváka nanáša, dokáže spoľahlivo rozrušiť jediným ráznym gestom. …................. Pena Dní pôsobí ihneď. Na zapôsobenie Lásky si treba počkať a výsledok je o to jatrivejší. Oba filmy majú špecifické čaro a bok po boku tvoria zaujímavú dvojicu variácií na jeden motív. (20.05.2014)

Dlouhé statické scény bez hudby skládají příběh starého manželského páru, kterému do života zasáhne nemoc. Navíc jedinou vyhlídkou do budoucna je, že se vše bude stále zhoršovat až do trpkého konce. Haneke je opět nekompromisní, byť je tento film nejspíš divácky stravitelnější, než je u mistra zvykem. (29.03.2015)