Jelena

Pudový inštinkt chrániť mužské potomstvo, nech by bolo akokoľvek darebné je v Rusku prítomný od svetových vojen. Rozsiahlym množstvom padlých zdecimovaná samčia populácia spôsobila, že ženy sa boli nútené chopiť ťažkých remesiel (známe obrazy a fotografie úderníčok, baníčiek a žeriavničiek). A nie neúspešne. Synáčik do rodiny bol však v povojnových rokoch vítaný s veľkou slávou. Primerane nej bol hýčkaný a opatrovaný. Tak je to dodnes. Jelena v starostlivo komponovaných záberoch, prostredníctvom ukázania ťaživej dennej rutiny ženy v rokoch, ukazuje dôsledky tohto stavu. Matka všetkými silami opatruje dospelého synátora. Sám sa stal hlavou rodiny, no v skutočnosti je to len prerastené decko, nemajúce záujem čokoľvek meniť, veď mámuška sa postará. Spokojne čučí s rozrastajúcou sa rodinkou doma, popíja pivečko a sťažuje sa na drahotu. A čaká na prísun maminho dôchodku. A jej dôvtipu, s pomocou ktorého zabezpečí väčší obnos peňazí. (05.08.2013)

Zvjaginceva a jeho tvorbu milujem nadovšetko a dlhoročné čakanie na jeho ďalší film What Happens (ak vôbec) skracujú len opakované zhliadnutia predchádzajúcich počinov. A hoci viac zhliadnutí u mňa lásku prehlbuje, Elena je pravým opakom a snímku začínam mať rád čoraz menej. Niekde na pomedzí slow cinema a režisérovho vlastného štýlu sa vynára príbeh o kontraste medzi vysokou spoločnosťou a nižšou spodnou vrstvou (čo nie je typická Zvjagincevova látka, tú majstrovsky zvláda kolega Bykov), medzi obrovským, drevom vykladaným apartmánom v centre Moskvy a chátrajúcej panelovej chruščovke v industriálnom predmestí s výhľadom na betónové veže atómovej elektrárne a pravidelnými výpadkami elektriny s dejom a rozuzlením tak absurdným, že neuveríš, nech sa akokoľvek snažíš. (8.5.2019) (5.2021) (7.6.2022) (25.11.2022) (11.06.2022)

Hned na začátku mě zklamalo, že úvodní záběr na májovou větvičku netrvá pět minut, jak mi bylo vyprávěno, ale pouze minutu a čtvrt. Dále se bohužel po "Vyhoštění" definitivně potvrdilo, že "Návrat" byla asi šťastná náhoda a Zvjagincev není nijak výjimečný tvůrce. Jelena je totiž průměrné sociální drama, jakých jsou plné festivaly. Pár slov k hudbě - fanoušci Glasse ať se netěší předčasně. Hudba je pouze ve třech náhodných místech ve filmu a pak až u titulků, a vždy jde o tutéž asi patnáctivteřinovou zasmyčkovanou skladbu, která se tam vůbec nehodí. Tak třeba Jelena si jde na poštu pro důchod a vlakem jede navštívit syna, a k tomu hraje dramatická hudba, jako kdyby se právě z jiné dimenze zhmotňoval radioaktivní dr. Manhattan. Ale abych jen nekritizoval - Zvjagincev se rozhodl potěšit fanoušky sivého čtveráctví a vpašoval do filmu jednoho zabitého bělouše. (04.01.2012)

Napriek nespornej kvalite Zvjagincevových filmov naďalej ostávajú najhodnotnejšou sondou do života súčasného Ruska tie stovky hodín záberov autonehôd z kamier osobných motorových vozidiel. Výpovedná hodnota o mentalite národa je zhruba obdobná, akurát tie videá autonehôd sú o čosi dynamickejšie a dá sa na ne pozerať aj opakovane. (09.12.2017)

Jak někdo v komentářích podotkl - příběh by se mohl udát v jakékoliv zemi, ne jen v Rusku. Ne že by to byl příběh běžný a zcela obyčejný, pouze ukazuje chování chování člověka, který i přes svou submisivitu a odevzdanost je ochoten pro svou rodinu udělat cokoliv, i kdyby to bylo morálně absolutně zavrženíhodné. Ale když nad tím přemýšlíte, něčeho podobného jako Jelena by byl schopný opravdu leckdo... krev není voda, že? Zvjagincev má očividně rád témata komplikovaných rodinných vztahů jak je vidět mj. na jeho předchozím snímku Vozvraščenije a o tři roky mladším Leviafanovi, který následoval. Dává nám mnoho prostoru o dynamice vztahů v průběhu filmu uvažovat a to prostřednictvím předlouhých záběrů, zpravidla doprovázených melancholickou hudbou. Někoho tyto záběry štvou a rozhodně netočí filmy pro netrpělivé lidi. Tempo filmu je totiž opravdu pomalé, na druhou stranu z rodinného dramatu akčňák moc dělat nelze a tato poloha danému žánru sluší mnohem více. (17.06.2015)