Železná lady

Prednedávnom som videl Nixona a Železná lady mi ho svojou formou pripomenula. Lenže na rozdiel od Stonea Lloyd nepochopila, že podobná komplikovanejšia štruktúra rozprávania vyžaduje dlhšiu stopáž. Všetko je veľmi skratkovité, jednu situáciu vyrieši pár doku záberov a Thatcherovej bonmot. Skutočne zaujímavé to začalo buť až pri Falklandoch, lenže aj táto kapitola musela ustúpiť vopred zvolenému štýlu. Na tom, že najlepšie sa píšu životopisné filmy o určitom období osobnosti niečo bude. Ja som sa z tohoto filmu vlastne vôbec nedozvedel, či boli premiérkyne ťahy vo vláde správne, alebo mali pravdu jej oponenti. Respektíve som sa nedozvedel, na základe akých argumentov k svojim presvedčeniam prišla. Snáď len tie Falklandy jej dali za pravdu. No na to by film musel byť skutočne dlhší a viac vysvetľujúci. (16.09.2015)

Meryl Streep opäť dokazuje, že je najväčšou žijúcou herečkou, ale plytvať jej úžasným chameleónskym talentom v tak nezaujímavej a skratkovitej filmovej biografii, si nezaslúžila. Hoci sú politické výpovede Olivera Stonea príliš sofistikované, nechýba im punc kvality a určitá osobná zaangažovanosť k daným témam. Llloyd nezvládla obsah a diváka, očakávajúceho nadhľad a korektnosť, určite neuspokoja paranoidné zbytočné prvky, ktoré Margaret Thatcher stavajú do pozície nevyrovnanej seniorskej schizofreničky. Rozvrstvovanie viacerých dejových línií len svedčí o scenáristickej bezmocnosti a neschopnosti podať divákovi seriózny politický výklad o významnej osobnosti Veľkej Británie. (06.07.2012)

Železná lady vyvolává dojem, že ji točil někdo, kdo ničemu moc nerozumí - politice, kariéře Margaret Thatcherové ani třeba starým lidem. A tak skáče z jednoho na druhé, přičemž nejvíce se zdržuje u toho stáří, protože tam se dá zdánlivě nejméně pokazit. Časové roviny střídá na základě hodně násilných asociací a naprosto kašle na gradaci vyprávění. Jde spíš o sled více či méně vtipně vypointovaných scének. Nicméně Meryl Streepová má toho Oscara právem. Po zhlédnutí jejího výkonu mám chuť jít nakoupit nějaký modrý hadry a pořádně si v nich zapištět. (28.02.2012)

Vstup do choré mysli... O Margareth Thatcher si myslím své („je to nebezpečná bestie“) a nutně nemůžu pominout (vlastně každý, kdo o této dámě něco ví/slyšel), že jakákoliv filmová podoba její životní pouti se zákonitě střetne s mým/vaším dlouhotrvajícím úsudkem. Střet přitom neberu v negativním smyslu, taková kolize je prospěšná, pokud podporuje schopnost argumentovat a dodává podněty. Servilní oslava a jednoznačně zdrcující kritika by ve mně vzbudily obé stejný pocit znechucení a to tím více, čím by se tvářily jako objektivizující reportáž, co loví neznámé skalpy. S Železné Lady mám dojem, že přesně toho si tvůrci byli moc dobře vědomi. Nabídli účelné vyprávění událostí optikou senilnějící paní, zajaté ve vzpomínkách a dávno neúčinných proklamacích, které platí už jedině na ustaranou a pocitem méněcennosti zkroušenou dceru + chápavé okolí. Nadmíru nehostinná první část snímku dá najevo, že dobrodružství z poslaneckých lavic a drsné výroky při masových demonstracích nejsou hlavní náplní filmu. Celé vzrušující období vlády a donekonečna diskutovaných rozhodnutí film nahlíží formou flashbacků unavené Thatcher, vlastně souborem roztříštěných vizí, jejichž relativnost je v každém okamžiku úplně evidentní. Nejen, že máme možnost vidět odpudivé odboráře a demagogicky naladěnou opozici, ale také vskutku státnické reakce pevné vůdkyně. Meryl Streep dokonale vytvořila nesnadný most mezi Thatcher političkou a normální ženou. Propaganda? Tentokrát nemám ten dojem, důležitý je průvodce filmem a nějak podobně se Thatcher ve vzpomínkách ke své politické dráze možná opravdu vrací. Rozumným krokem bylo zapojení autentických záběrů stávek a nepokojů, které politička možná opravdu vytěsňuje a vidí dnes pouze na obrazovce. Film je jejím snem, tancem s Reaganem v oparu (falše či vítězství?), kde hodnotící soudy tvůrců zastupuje úvodní část jejího mládí a částečně senilní a churavějící žena. Forma tenhle portrét nemá šanci vytrhnout, nenabízí než konzervativní podívanou bez čehokoliv originálního. Což je ale možná při zobrazované osobnosti další nenápadné plus... (01.03.2012)

Pozitiva: Meryl Streep a její maskérský tým (stejně uvěřitelná jako pisklavá fúrie v sedmdesátých letech i jako shrbená stařenka o téměř čtytřicet let později), Jim Broadbent a on sám, a mladá alter ega titulní hrdinky a jejího manžela... a to je všechno. Jsem schopen pochopit, že Phyllida Lloyd neměla v úmyslu točit historickou biografii, ale spíš portrét baronky Thatcherové jako ženy, který měl stavět do kontrastu její velikost na vrcholu slávy, a nepříliš veselý podzim jejího života - o jehož podobu se z velké části zasloužila svým chováním a rozhodnutími sama. Bohužel vše je podáno velmi povrchně. Pár vět proslovu jejího otce, jemuž mladá Margaret zbožně naslouchá, nemůže dost dobře fungovat jako vysvětlení, proč byla hlavní hrdinka právě takovou ženou a političkou, jakou byla. Nemluvě o tom, že o dějinách britské politiky se z Železné Lady taky dozvíte velké kulové krom toho, že nějak někdy stávkovali popeláři a horníci a v podstatě všichni, že ve Velké Británii operovala IRA, a že byla válka o Falklandy. Toť vše. To, že úvodní scéna s nákupem mléka je vlastně vtip, nemáte šanci pochopit z žádného místa filmu. Objevují se pořád nějaké politicky činné postavy, jejichž jména většinou ani nezazní, i když jde zjevně o důležité lidi (míněno důležité pro děj). Vztah Thatcherové s jejími dětmi je načrtnut (respektive rozčrtnut do celého filmu) jen tak, že mladá Thatcherová zanechala své děti napospas ani nevíme čemu (byl její muž v domácnosti? měla chůvu? poslala je do internátní školy?), aby se od ní následně po čtyřiceti letech dcera nechala chladně úkolovat a mohla za ni žehlit její senilní úlety, a syn se někdy během těch let odstěhoval do Jihoafrické Republiky (možná hned v osmnácti, možná ve čtyřiceti, možná to byl špión nebo možná pekař... who knows?). Celý tento film je zkrátka a dobře úplně špatně uchopený, v důsledku čehož nemá šanci zaujmout. Nebo asi přesněji řečeno zaujmout dokáže, protože divák pořád čeká... ale jaksi se ničeho kloudného nedočká, což ho spolehlivě odrazuje od jakékoliv byť i jen částečné reprízy. Zapomnění je pro takhle promrhaný potenciál ještě zoufale mírný trest. 50% (22.05.2016)