Pásla kone na betóne

Získať v bežnom východniarskom živote vstupenku do neba nie je také jednoduché ako získať vstupenku do pekla v partnerskom živote. Svojská komédia nedosahuje nejaké zvláštne kvality, ale svojrázne postavy, zvlášť hlavná hrdinka, ju robia dôležitou súčasťou slovenskej tvorby minulého storočia. Skôr ako odkaz príbehu zaujmú jednotlivé samostatné scény ako neformálne odovzdávanie puketu z karafiátov na schôdzi alebo dlho očakávaná záverečná svadba, kde je zaujímavých scén viac. –––– Nemaš chlopa, nemaš pravdy. (01.01.2014)

Škoda, že nadšenie Milky Zimkovej nenasledovali aj ostatní protagonisti filmu. Nemôžem si pomôcť, ale pri sledovaní mám pocit, že to mali tak trochu na háku... " Technická " poznámka : síce nie som z Východu, zdá sa mi , že skutočnou vychodňarčinou tam hovorí len Zimková. Mám na mysli rytmus reči a to, že síce všetci vyslovujú slová správne, ale nedávajú vždy prízvuk tam, kde patrí. Ale keď prehovorí Milka, ta to jak guľomet :-)....Zrejme to bolo nad sily hercov zo "západu"....? 3* dávam Milke a Jozefkynej hláške : " Nemaš chlopa, nemaš pravdy." (30.05.2008)

Film, ktorý mnohí musia už dnes pozerať s titulkami, ale ani za doby Československa to nebol ľahký oriešok pre všetkých žijúcich na západ od Popradu. Azda jediný film, v ktorom tá východniarčina pasuje, netrhá uši, to prostredie je typické a dej nie je ani zďaleka prázdny. Nikdy by som nepovedal, že sa môže takýto počin stať legendárnym a Zimkovej tá civilnosť dokonale sadla. A dokonca východniari nemôžu byť ani urazení. Sú temperamentní, majú väčšiu alkoholickú výdrž i konzum, oni o tom vedia a vôbec sa za to nehanbia. (24.07.2022)

Ta vychodniarská lyrika je samozřejmě snesitelná jen s lehkou mírou nadsázky, ale "pozorovatelské" pasáže z normalizační všednosti jsou výtečné, skličující a přitom prosté jakékoli křeče. Absolutní vrcholem jsou svatební sekvence a nonšalantní filozofování o emancipaci a vlivu Žigulíka na manželský sex. Příběh matky a dcery, kterou jsou odsouzeny opakovat stejné chyby a bojovat s předsudky okolí není tak silný, ale Uherova fragmentárnost mu celkem svědčí - v celku se jediná o netypicky lyrický pohled na prozaickou dobu. (23.04.2013)

Snad více než kdo jiný složil „na stříbrném plátně“ poctu řeči Štefan Uher ve svém pozdním filmu. Nekompromisně, bděle, čiře. Ostatně jinak by ji nikterak neoslavil, ale jen zesměšnil, jak je patrno z mnoha normalizačních filmů a seriálů zasazených do moravského, resp. slováckého prostředí. Bez studu doznávám, že mi právě tyhle skanzeny folklorismu byly protivné vždycky, a to již jako dítěti. Jen slyšet, jak se ten dialekt teatrálně kolem těch krojovaných figur(in) rozléhá, mě znechucovalo natolik, že jsem často nedokázal „v jejich společnosti“ vydržet: dnes bych řekl, že ty postavy nemluvily, ale naopak – tu řeč zaživa požíraly. Jinak je tomu v této „východniarské“ komedii. V ní se všechno děje právě v řeči, která tak spontánně tryská z těch vidomých i zaslepených bytostí, vesměs dětských lidí (řečeno s Hessem), z jejich potřeb, tuh i úzkostí a strachů, vede jejich kroky a spoluutváří jejich osudy. Divákovi (a posluchači) je, jako by před ním vyrůstalo cosi prvotního, k čemu dosud nebyly sepsány slovníky a vypočteny gramatiky. A nevypočitatelní jsou i účastníci té polyfonní exploze, která se rozléhá nedohledným obloukem prolínajících se životních příběhů, jež svorně vypovídají o ženském údělu ve zdivadelněné společnosti. Jak to jde dohromady – divoká mluva a lidé davu (zde zastoupeného populární kulturou a komunálními institucemi – a zvláště sekularizovanými vdavkami)? Stýkají se právě v onom dětinství, v tom bezbranném přesvědčení o právu na štěstí, jemuž se ale vše vzpírá, což ironicky ilustrují bezpočetné trpce humorné drobnosti rozeseté jako ztvrdlé chlebové drobky na loži, bránící spánku. Nelze tak sledovat jejich počínání bez soucitu. Opakovaně se mýlí, umanutě se ztrapňují, opečovávají to postrádané – a nestárnou… (22.12.2023)