Hell on Wheels

1. série - 90% - Žádné férové rokování u táborového ohně, žádné pokrevní bratrství a oddanost až za hrob. Na tomhle místě najdete prospěchářství, mamon, rasismus, prostitutky a tunu bahna. A kolejí. Pracuje tu zachmuřený Elam, září krásná Lily Bell a na svou šanci čeká charismatický Cullen. Nade vším pak bdí mazaný pan Durant se svým velkým železničním snem a když se sečtou všechny charaktery a zápletky, je z Hell on Wheels dílo, které stojí za pozornost jak milovníkům westernu, tak i těm, kteří při zvuku ostruh či houkání parní lokomotivy ohrnují nos. Já patřím jednoznačně do první skupiny, takže jsem si tuhle stavbu užil, zalitoval malého počtu epizod a spokojeně si počítal nenásilně servírované žánrové propriety. Poctivě prodané indiánské plížení, pořádná bitka nebo dramatický odjezd vstříc širým dálavám totiž fungují dokonale. Absolutnímu hodnocení zabránila jen příliš dramatická postava reverenda Coleho. 2. série - 80% - Plány pokračují, výlet do Mexika se naštěstí nekoná a jednoznačnou postavu aby divák pohledal. Duranta nelze jen odsuzovat, Cullena pouze obdivovat nebo Švéda absolutně nenávidět. Přesto je druhá řada o chlup slabší, protože některým postavám už trochu došla zajímavost. Kromě mého neoblíbeného reverenda je to Ruth, Joseph a chvílemi i Sean McGinnes, který byl sympatičtější jako nesmělý promítač a přerod do Ruthina ctitele zkrátka neberu. Co ale ztratily vedlejší charaktery, získávají ty hlavní. Anson Mount může procedit snad jakoukoli větu a jeho charisma pokaždé láme všechny pražce v okolí. Ať už jsou on i další hrdinové v centru přepadení, stavby mostu nebo bolestivých poznání, že i v nejdrsnějších podmínkách si city cestu najdou, jede tohle Peklo na své trase rychlostí vpravdě ďábelskou. 3. série - 100% - Kdyby mi někdo po dvojí změně na místě hlavního tvůrce řekl, že nás čeká nejlepší úsek vytyčené tratě, nevěřil bych mu. Ale i přes viditelnou proměnu Cullenova charakteru z nemluvného mstitele do hláškujícího drsňáka je tohle zaprášené pojízdné městečko zákeřnější než kdy dřív. Vztahy mezi hlavními postavami se mění velmi nepředvídatelným způsobem, zvraty, které vypadají, že vygradují ve finále, se své pointy dočkají během pár minut a takové poslední dvě epizody mi svým pomalu odkapávajícím napětím způsobovaly drobné srdeční příhody. Z nepatrně zpomalujícího vozu je tak po této sezóně jeden z největších favoritů. 4. série - 80% - Peklo drží teplotu svého žáru v ďábelsky vysokých číslech, ale ne každé tvůrčí rozhodnutí bylo letos správné. Předně nechápu, proč dění v Cheyenne začíná připomínat divadelní hru. Ne že by Divoký západ nepotřeboval zdravou dávku občasného patosu, ale nová postava Johna Campbella snad mluví výhradně v zadumaných monolozích či naopak jednovětných prohlášeních. Do dramatických situací to pasuje, v běžných naopak působí jako pěst na oko. Což bohužel platí pro celou sérii. Nepamatuji, kdy jsem naposledy zažil, aby měla nějaká sezóna buď epizody zcela průměrné nebo naopak takřka bezchybné. Tudíž mi Naominy trable, nastavování linek kolem Mickeyho a Evy nebo koncept epizody Bear Man nepřišly jako šťastné volby a stejně jsem se čtvrtým rokem víceméně spokojený. Nezkrotný Sidney Snow, dokonalé výkony Kashy Kropinsky jako Ruth a vzhledem k vývoji i regulérní strach i o tu sebedůležitější postavu mi při každém kroku do zaprášeného města dávají pocit nezaměnitelného mrazení. To jen očekávání po předchozích peripetiích byla možná až nereálně vysoká. 5. série - první část - 70% - Kdo se rád dívá do Cullenových tvrdých očí, ten si přijde na své. Většinu času se příběh věnuje právě ústřednímu hrdinovi, společensky-hospodářským problémům jeho nového prostředí a - tím výčet skoro končí. Ne snad, že by Anson Mount měl problém veškeré melancholické dialogy či vzpomínky uhrát, ale na sedm epizod je děje zoufale málo a pocit, že by se všechno vešlo klidně do hodinky, je bohužel neodbytný. Původní záměr celé sólo odbočky, tedy hledání Naomi, se smrskává na pár scén a výrazně trpí i linky starých známých, kdy jsou problémy Duranta, Evy i Mickeyho opět jen nastavovanou kaší. Pocit, že bych občas za Bohannana téměř dýchal, a neutuchající démonická aura všudypřítomného Švéda mi zabraňují jít níž, ale pocit promarněné šance se mě v polovině rozloučení s místní ztroskotanou sebrankou ne a ne pustit. 5. série - druhá část - 85% - Nejuvěřitelnější, nejzranitelnější a zároveň nezničitelný kovboj, cedící mezi zuby ty nejzásadnější životní pravdy, takový byl Cullen Bohannan a Anson Mount za těch šest let vypotil a odedřel životní práci. Samotnému seriálu říkám sbohem velmi nerad, protože jakákoli chvíle s hlavním hrdinou patří k tomu nejlepšímu, co se kdy na stanici AMC objevilo a linky charakterů, se kterými si scénáristé už dlouho nevědí rady (Mickey, Eva, Louise), na tom nic nezmění. Hell on Wheels si i několikerými změnami showrunnerů prošlo několika snadno oddělitelnými etapami, dalo nám několik úmrtí, jejichž tíživost nedostanu z hlavy nejspíš nikdy a ve své poslední sérii i zúčtování těch, kteří si pásli po krku téměř od samého začátku (Švéd) nebo alespoň v poslední době (Chang). Žádný z přeživších hrdinů neodchází nepoznamenaný, každý si v sobě zvuk stavby železnice ponese až do smrti. Po chlapském závěru, nepodobném žádnému finále, které jsem viděl, si ho ponesu i já. (21.02.2012) (méně) (více)