Kavárna na hlavní třídě

Zdálo se mi, že pan Hoger neměl ani moc co hrát. Hrál takovým úsporným stylem. Vlastně ani jeho role nevyžadovala nějaký zvláštní výkon. Přesto byl jako čísník sympatický. Tentokrát se mi vůbec nelíbila role, kterou hrál Saša Rašilov. Takové lidi jako je on ze srdce nesnáším. Jeho kavárník byl obchodník až na dřeň. Mám přece jenom radši v komediálních rolích. Tam mi sedí mnohem lépe. (15.02.2012)

Tento film ma dva neduhy te doby. Prvni je kritika spolecnosti predvalecne doby. Ne, ze by nebylo co kritizovat, ale originalni namet to v padesatych letech zrovna nebyl... A pak mi to cele prijde "site horkou jehlou". Na druhou stranu to ma dobrou atmosferu, Doba vykreslena dobre. Z hercu me nejvice zaujala Jirina Sejbalova. (21.03.2020)

Film jsem chtěl už několik let vidět kvúli Karlu Högerovi, ale nebyl k sehnání. Dovedu docenit dobře natočené propagandistické (rozuměj "době poplatné") snímky, protože jsem měl možnost vidět i to absolutní dno toho, co se v té době točilo, za kteréžto poznání děkuji LK, Ninadel a Véčovi a kolekci Filmy patří lidu. Kavárna na hlavní třídě přinejmenším po filmařské stránce slušně funguje, dovede zaujmout (což ji nejspíš automaticky vyřadilo z kolekce). Co se zobrazení ranných třicátých let týče, nezapomínejme, že lidi dokážou být svině v každé době a "pravda" je někde mezi. Akcentovat se dá vždycky cokoli... (poznámka na okraj - internet říká, že ve filmu zmiňované "ich diene" bylo a je mottem Prince z Walesu) (02.09.2020)

Ve svém novém filmu „Kavárna na hlavní třídě" se režisér Miroslav Hubáček pokouší vytvořit nový typ kriminálního dramatu. Pokračuje tak v cestě, kterou započal svým filmem „V trestném území" (1950), dostává se však dále, až ke společenské kritice. Detektivní příběh, který napsal společně se scénáristy Jiřím Marešem a Jiřím Brdečkou, zasadil do prostředí popsaného realisticky ve stejnojmenném sociálním románě Gézou Včeličkou. Hubáčkova „Kavárna na hlavní třídě" je zajímavým příkladem toho, do jaké míry lze obměnit literární dílo pro filmové zpracování. Proč režisér a scénáristé sáhli právě po Včeličkově románové reportáži a proč ji tak podstatně přepracovali, vysvětluje Jiří Mareš tím, že v tomto případě nemluvila pro filmové zpracování síla zápletky literárního díla, jak tomu bývá u většiny filmových přepisů, ale především síla a přesvědčivost popisu velkoměstského kavárenského prostředí za první republiky, v době světové hospodářské krise, v němž se skrývaly velké sociální konflikty, které scénáristé s režisérem domysleli a dramaticky rozvedli. Filmový přehled 3/1954 (04.07.2009)

Jedna z mnoha černých skvrn 50. let. O to odpornější, o co více osočuje předmnichovskou republiku jako éru absolutního zla. A do toho ty pathétické verše Jiřího Wolkera. Počínaje takovými fláky jako Zelená knížka, Chceme žít, Případ dr. Kováře nebo Zocelení nešlo sice očekávat nic jiného, než falešnou obžalobu minulosti, ale pranýř 1. republiky byl bohužel oblíbeným tématem až do 80. let a dodnes se člověk bohužel může kochat celou kolekcí na téma příhody z dělnického kalendáře. Odbourávání dopadu tohoto hnoje je nicméně stále aktuální. (23.04.2015)