Rozchod Nadera a Simin

Berlínským medvědem ověnčený rozpad jednoho vztahu nabízí samé otázky, v kterých se pak rozpouští cokoliv, co by mnou mohlo otřást. Farhardi balancoval tak dlouho nad propastí nevyřčenosti, až do ní zahučel i se svým celým filmem. Strach z odpovědí je znát celým filmem. Jinak je však Rozchod velice chytrým filmem, který psychologický rozbor jedné rodiny proplétá s detektivním příběhem. Nečekaná svůdná kombinace. (11.07.2011)

Je smutné, když rozum mezi tolika dospělými má jen to děcko. Je štěstí, že je to v tak dobrém filmu. Atraktivita a "vděčnost pro západního diváka" totiž pramení nejen z pohledu diametrálně rozdílné kultury na důsledky rozpadu vztahu, ale především z toho jak moc dobré, překvapivé, strhující a emoce budící to v každém momentu (i ohledu) po celou stopáž je. Prostě a jednoduše to navzdory veškerému zobrazovanému neveselému dění nadchne; příběhem, zvraty, autentičností, herci, detaily, náznaky, nedoslovností... Prostě vším. (27.12.2011)

Asghar Farhadi svoje postavy očividně moc nemiluje, když je staví před zcela neřešitelné osudové volby. Je jasné, že ať už se v jednotlivých situacích rozhodnou jakkoliv, vždy někomu ublíží. Hlavní postavy řeší, zda se rozvést, či ne, dcera volí mezi matkou a otcem, vedlejší postavy mezi mateřskou a prací či lhaním a pravdou. Je toho spousta. Od klasické tragédie, která vychází z rozporu mezi dobrem a zlem, se tak přesunujeme k moderní tragédii, v níž spolu bojuje dobro s dobrem, což ale neznamená, že by se síla utrpení zúčastněných postav nějak oslabovala. V podstatě se nám tu opakuje schéma Nolanova Temného rytíře, kde Joker mistrně navozoval situace, v níž musí postava volit, ovšem každé rozhodnutí vede k neúspěchu: když se Batman odmaskuje, Gotham bude bezbranný, ale když se neodmaskuje, Joker každý den někoho zabije a Batman za to bude nepřímo zodpovědný. Když zachrání Batman Denta, zemře Rachel, když Rachel, zemře Dent. Volit musí také Gordon i Dent, a opět v duchu tzv. „no-win situation“, známé ze šachové hantýrky jako „nevýhoda tahu“, což je termín označující pozici, při níž je pro hráče nevýhodné, že musí táhnout, a nejlepší by bylo prostě nedělat nic. Asghar Farhadi se nám jinými slovy snaží naznačit, že pokud chceme zažít stejné dobrodružství jako postavy z amerických filmů o Batmanovi, nemusíme jezdit do lunaparku nebo Disneylandu, ale stačí si rezervovat letenky do Íránu. Anebo si dát šachy. (28.04.2012)

Přiznám se, že nadšení z vlny íránských snímků, která se před pár lety přelila světovými festivaly a přiměla spoustu cinefilů mluvit o íránské kinematografii s bezbřehým uznáním, mi není vlastní a nad několika oceňovanými íránskými kousky jsem spíš krčil rameny, takže k oscarovému Rozchodu jsem přistupoval s opatrnou skepsí. Naštěstí zbytečně. Rozchod je neokázalé psychologické drama, které je na hony vzdálené polopatistické produkci amerického mainstreamu. Vyhýbá se přímočarému aktivismu, ale nenápadně, zato neobyčejně účinně, analyzuje systém prostřednictvím jedné rozpadající se rodiny. V evropském prostředí by se tenhle film mohl připodobnit k zásadním kouskům polské éry morálního neklidu. Chudoba, náboženský radikalismus a ženská otázka, nikoliv masový, ale pod rouškou institucí, konzervativních tradic a všeobecného pokrytectví neustále probublávající pocit frustrace z autoritářského náboženského režimu a kulturní izolace (hrdinka filmu se chystá emigrovat a je kvůli tomu ochotna obětovat své manželství a dokonce riskovat i odluku od své dcery). Malý velký film, který dokáže s chirurgickou přesností zasáhnout na citlivém místě a vyvolat silné emoce. Celkový dojem: 95 %. (06.12.2012)

Film, který bolel. Strhující íránské drama o nemocné společnosti, znásilňované spravedlnosti a rozpadu jednoho manželství. Skvostný scénář a příběh, který se ani v náznaku nepokouší přímo kritizovat režim, přesto o situaci v dané zemi vypovídá mnohé. I tak jsem ale překvapen tím, že takovýhle snímek mohl právě v Íránu spatřit světlo světa, ba dokonce být distribuován v zahraničí. Film, kde se explicitně mluví o emigraci jakožto jediné smysluplné budoucnosti hrdinů (analogií je třeba neméně skvostný Vláčilův Dým bramborové natě, v němž doktor Meluzín roku 1976 podléhá stejnému dilematu) a scény u íránského soudu jsou naprostým popřením primárních zásad právního státu... (08.02.2012)