Velký Gatsby

Baz Luhrmann a jeho vnímání světa je na míle vzdálené tomu mému... leč nyní se pustil do látky, kterou znám a nestačím žasnout. // Nepatřím mezi fandy F. S. Fitzgeralda, jeho knihy mě nudí, leč "tohle" jsem nečekala - z plátna se hrší liány barev, zvuků a třaskavin, a to vše pod pozlátkem nenaplněné lásky. Zhýralost a vášeň v tomto přebubřelém a barvitém podání má s předlohou společný snad jen ten název, ovšem ruku na srdce - nuda zůstala zachována. A tak se zrodil film, jež přetvořil Velkého Gatsbyho na Velkou frašku, která má svou okázalostí oslovit publikum, což se jí jistě podaří - minimálně u těch, kteří dávají přednost barvičkám a hudbičkám a romantičkám před příběhem. (10.05.2014)

Zpočátku omamující kýč, potom už jen únavná selanka, pajdající na obě nohy. Jak jde o samoúčelné kamerové fígle a čarování s obrazem, tam si je Luhrmann jistý v kramflecích, ale v prostém smysluplném vyprávění a ve snaze dostat se zúčastněným postavám pod kůži selhává. Zmínil jsem kýč – při všech těch opulentních večírcích si připadáte, jakobyste se dívali na velkého sádrového trpaslíka, ověšeného pestrobarevnými pentlemi a blikajícími žárovičkami. Potom, když má dojít na city, je to jak z plytké povídky v nějakém dívčím časopise – mám na mysli to kolovrátkovité „Má tě ráda, nemá tě ráda, má tě rád, nemá tě rád, odejde s Tebou, neodejde s Tebou…..“. Díky bohu aspoň za dvě věci – chlapáckou postavu Edgertonova Buchanana, jedinou to plnokrevnou postavu celého panoptika a pak za scénu opětovného setkání Gatsbyho a Daisy – jediný moment v celém filmu, kde byly cítit nějaké emoce. Luhrmann už začíná být nějak vyčpělý. (25.05.2013)

VELKÝ GATSBY, po AUSTRÁLII druhá část Luhrmannovy tzv. Epické trilogie, se ještě víc než předchůdce polemicky staví ke konvencím klasického hollywoodského filmu a spolu s titulním hrdinou si klade otázku, jestli lze (kinematografickou) minulost zopakovat. K zodpovězení dané otázky se dobere velmi důmyslným způsobem, založeným na proměně strategií filmové formy, kterou je divák veden od záměrně distance k maximální možné imerzi a jejímu následnému zpochybnění._____ První dva akty - které patří k tomu nejopojnějšímu, co jsem za dlouhou dobu viděl - dosahují distance vysokou mírou sebeuvědomělosti vyprávění a zesílením neviditelného stylu. Funkcí postavy Nicka je být mediátor, který nejenom že na rovině příběhu zajišťuje setkání ostatních, ale zároveň zprostředkovává vyprávění, jehož zdroje se proměňují od ústního podání přes psaný deník až k jeho předčítání (...). Snímek nám to dává okázale najevo, když slyšíme voice-over mimo obraz a akcentuje se, že prezentované je odvislé od vnímání Nicka, který nezapomíná dodávat, že je zároveň "uvnitř" i "vně" fikce. Do toho jsou ještě vkládány vzpomínky ostatních, které jsou filtrovány skrze ně a které upomínají na konkrétní filmové dobové postupy (okázalé zadní (pře)svícení, umísťování herců do archivních zrnitých záběrů atd.). Především úvodní půlhodina pak problematizuje vnoření se tím, že v míře větší než velké zesiluje a zmnožuje kontinuitní postupy, a tak kamera prolétává prostředími, mezi kterými vytváří návaznost na základě kompoziční podobnosti, dialogový háček odstartuje uvnitř fikce přítomnou hudbu, jež je zároveň komentářem k dění, a do toho zní část dalšího tracku, který je vyjádřením mentálních pochodů některé z přítomných postav._____ Ovšem od sporu mezi Nickem a Gatsbym, kteří se neshodnou na (ne)opakovatelnosti historie, celé dílo "zklidní". Stříhá se méně častěji, záběry jsou inscenovány klasicky s významotvorným rozmístěním postav v několika plánech a přeostřováním mezi nimi, vyprávění nedává najevo sebe sama, voice-overů radikálně ubyde a okázale prezentované mezery jsou postupně vyplňovány, nespolehlivé informace uváděny na pravou míru, důmyslně se zužitkovávají prostředí, (vedlejší) postavy i motivy představené předtím. Následkem toho se i přes drobné odchylky film stává pro diváka imerzivním, ale nakonec skončí neklasicky. V melodramatu není ustanoven ani jeden z několika možných heterosexuálních párů a nabízí se číst celý příběh jako vyprávění o nenaplněných láskách, především pak mezi Nickem a Gatsbym (zvlášť když oproti předloze schází Nickova letní známost, Tom o něm řekne, že se "rád dívá" a pohledy mezi Nickem a Gatsbym a nasvícení scén s nimi k této interpretaci přímo vybízí). Minulost, ačkoliv se o to Gatsby snaží, navrátit nelze, "říká" GATSBY. Díky své poučenosti historií kinematografie a formální promyšlenosti i podvratnosti vůči konvencím je pro mě VELKÝ GATSBY nejlepším Luhrmannovým počinem a jedním z nejlepších letošních kinotitulů. (17.05.2013)

Velkolepá výprava velmi smutného a dramatického příběhu lásky, a to už jen kvůli tomu, v jaké době se odehrával. O hereckém talentu Leonarda není sporu a ani v tomto okamžiku nemám nejmenších připomínek, naopak. Jsem pokaždé unešena a vychutnávám si každý okamžik, kdy je na obrazovce. I kdyby celý snímek stál zaprd, tak se stojí na film podívat už jen kvůli němu. Naštěstí se bylo na co koukat a celou tu dobu jsem se nenudila, i když se našlo pár věcí, které mě zarazily a díky kterým nedám plný počet. Kromě toho, že komplexně celý soundtrack byl peckovní, na jedničku, tak první z těch věcí byly právě některé použité skladby na pořádaných mejdanech. Myslím si, že do poválečného děje ta dnešní, technická muzika nepatřila. Jako další mínus jsem vnímala, že tvůrci dostatečně nevysvětlili, jak se dostal Tobey do role vypravěče s tak konkrétními diagnózami na papíře. Celou dobu mi připadal jako takový klidný prostředník mezi dvěma silnými, lidskými osudy. (15.02.2016)

SKVĚLÁ KOMEDIE..! No, vlastně ne tolik.. rozjezd totiž trvá dost dlouho, asi hodinu, do "rande" Gatsbyho a Daisy, kdy Luhrmann konečně opravdu přizná žánr a dál je film už konstantně vtipnější a vtipnější.. až do finále, které je opravdu k popukání :-D Nechápu ale, proč si vlastně Luhrmann pro takový počin vybral tuto předlohu, když např. Zločin a trest nebo Sever a jih by v tomto (v podstatě) TELE-TELE-stylu-humoru vygenerovalo mnohem víc smíchu (předlohu jsem ale nečetl, takže si možná Luhrmann vybral dobře, ale v tomto smyslu ji dost nevyužil). V některých okamžicích se styl humoru přibližuje Simpsnům a (spoiler) při okamžiku Gatsbyho umírání jsem měl dokonce na tři vteřiny pocit, že Luhrmann cituje legendární scénu z filmu ve filmu z Bressonových Čtyř nocí jednoho snílka (..!). Vedle toho ale opravdu nechápu, proč se tvůrci obtěžovali s tak nákladnými dekoracemi, protože nemají ve výsledném dojmu ani funkci vlastně žádný opravdový vliv na výraz příběhu ani možná esejistická podpatra snímku, a celý svět filmu působí skoro tak abstraktně a neživotně jako podlaha atelieru Trierova Dogville. Většina záběrů, kde se postavy přímo nemusí dotýkat žádných rekvizit, působí, jakoby je natáčeli před zeleným pozadím (herci jsou tak špatně nasvícení vzhledem k druhému plánu) a všechny ty velkolepé místnosti, zahrady a hrady jsou doklíčovávané, což mě dost uklidňuje, protože kdybych si představil, že "jen kvůli komedii tohohle typu" vyhodili tolik peněz, musel bych se (s přihlédnutím k letošní velmi velmi neutěšené ekonomické situaci českého filmu) asi zbláznit.. Jinak, člověka napadá ještě jedna interpretace, jak to možná Luhrmann celé myslel. Už před pár lety na jednom zimním FAMU-workshopu s americkými jednosemestrálními studenty jsem si všiml, že většina z nich si pod pojmem "alternativní" či "nekomerční" film nedokážou představit naprosto nic jiného, než low-budgetové parodie hollywoodských blockbusterů. Jiný typ filmu prostě není možný. Buď blockbuster anebo jeho parodie, nic jiného neexistuje (Jarmusche např. tihle kluci a holky vůbec neznali). Tak mě napadlo, jestli si třeba Luhrmann nemyslí, jak nedělá nějaký superodvážný "alternativní" art-blockbuster, když takhle przní toho Fitzgeralda, ale vlastně pak nevím, co chce parodovat. Hollywoodský styl hraní? Fitzgeraldovo dílo? Postavy v tom románě? Anebo sám sebe? Neviděl jsem žádný z jeho předchozích filmů, takže jakože můžu rozvádět tyhle nadsazené fabulace.. pravděpodobně už ale asi všem došlo, že se prostě a jednoduše jedná o další příliš drahý, původně asi vážný, nepodařený film. (16.05.2013)