Lid dosud prosí

Velmi zvláštní snímek o socialistické revoluci v Maďarsku, jenž se zaobírá především idejemi a myšlenkami, zcela úmyslně rezignovav na charaktery a děj. Proto se nejedná o nic divácky jednoduchého a atraktivního. Ve své době se s přílišným pochopením setkat nemohl, i když abstrahované poselství až tak nesocialistické není. V každém případě velmi zajímavé z hlediska toho, jak také může film nakládat s realitou a jakým způsobem si ji může dotvářet k tomu, aby vypověděl, co mu leží na srdci. (20.12.2006)

"♫ Ať žije práca, ať žije proletariát!" Ufff... někdo by mohl pomalu říct, že se dopouštím ideologického přečinu, když jsem si dovolil dát nejdřív plný počet filmu s ukázkou krutostí, které socialismus v plné formě vyplodil (Smuteční slavnost, 1969) a o pár hodín poté stejné hodnocení filmu, kde se naopak socialistické myšlenky hojně prezentují a oslavují v revolučním duchu. Nicméně nacházím se na databázi filmové, nikoliv politické, a za svým hodnocením si stojím povětšinou v stejné míře jako revoltující dělníci za svými myšlenky. ;o) Snímek vychází z reálných udalostí proletářských revolucí v dobách rozkvětu c.k. monarchie, takže na tématu nevidím nic závadného – podobné věci se v historii prostě děly včetně krvavého potláčení stávek a lidi takhle bojovaly za své ideály a pokud možno lepší životní podmínky. A jinak, tohle je snad nejoriginálnější a nejinvenčnější budovatelský film, jaký jsem kdy spatřil! Celé dění včetně politického filosování je zde zasazeno do vesnických exteriérů a svým pojetím připomíná hodně drsné divadélko se zpěvy a poezií na louce. Nápaditá choreografie a žánrová paleta hudby od prostých lidových tónů přes orchestrální dechovku až po složité folkové songy zde krásně doplňuje pestrost barev na plátně. Velice osobitý film, ve kterém je i ta rudá krev někdy přímo poetická... Maďaři svými filmy umí překvapit! 90% (# Season Challenge Tour 2020: 2. téma – politické filmy) (06.01.2020)

Na rozdíl od univerzálního poselství Elektry a její pravdy je Lid dosud prosí poměrně čitelnou alegorií na poválečná léta v Maďarsku. Jancsó tentokrát zcela rezignuje na postavy, které bychom mohly označit za hlavní. Herci se tak stávají pouhými historickými kulisami a hlásnými troubami myšlenek a idejí, případně ztělesněním zastánců určitých východisek. Jednotlivci sugestivně promlouvají k davu a vtloukají mu do hlavy socialistické pravdy. Lidé si postupně připínají na různá místa rudou stuhu, která symbolizuje narůstající sílu komunistického režimu. Ta se pak objevuje i na krucifixech a dalších předmětech (stejný motiv byl použit ve Svěžím větru). Církev v osobě kněze je umlčena stejně jako kapitalistický elegán, kostel je zapálen a když je ze scény vyprovozena postava ne-náhodou nesoucí příjmení Nagy, vystřídají ji vojáci, kteří za zvuku veselé hudby postřílí ostatní. Lid dosud prosí (v zahraničí známý hlavně jako Rudá stuha je další Jancsóovou povedenou alegorií nesoucí všechny jeho oblíbené prvky, včetně tance, dlouhých záběrů a specifických scén (například předávání zbraně její odhozením na zem atd.). (20.02.2012)

Po Jancsovej slávnej trilógii som bol zvedavý, ako inovuje svoj jasne určený štýl, keď točí taktiež iba v prírode, na malej ploche a používa výhradne vnútrozáberovú montáž. Jancso sa však vynašiel. Za prvé farba, ale to je akoby samo sebou, každopádne atmosféra je zrazu úplne odlišná. Za druhé je Red psalm muzikál, čiže netreba brať pohyb postáv ako niečo, čo kopíruje ich chovanie v reálnych situáciách. Za tretie ak by mi niekto povedal, že film točil Godard, nijako zvlášť by ma to neprekvapilo. Nedá mi však skritizovať jednu vec, opakujúcu sa v Jancsových filmoch, a to je pohyb koňov v prvom a treťom pláne. Kam neustále títo jazdci idú? Prečo sú vôbec na koňoch? Ale je to muzikál, netreba to zbytočne riešiť. Ako sa mám na film pozerať z ideologického hľadiska sa neviem rozhodnúť, pripadá mi, že uraziť by sa mohli všetky strany. Zo začiatku sa film javí pomerne neškodne, ale nebojte, od 20 minúty sa začne aj vraždiť, len netreba očakávať masaker podobný Hviezdam na čapiciach. (26.04.2015)

Střih mezi záběry mizí a s ním i bariéry mezi třídami - od nynějška je svět opět tím, čím vždy byl: jediným sociálním polem, jedinou scénou bez vnitřních hranic, jediným jevištěm historie a filmu, v němž neustálé přeskupování prvků skrze médium moci a kamery posouvá pohyb děje vpřed bez ohledu na individuální vědomí, ale pouze dle logiky čistě relační přetlačované historických aktérů o hegemonii v rámci politického prostoru. Aktéry jsou kolektivní subjekty tříd, hybnou silou boj o moc a emancipaci, metodou expozice: mizanscéna. Když se proletariát a buržoazie střetnou tváří v tvář, nebudou je už oddělovat žádné umělé mocensko-ideologické vžité hranice - násilí vyplývající z touhy utlačovatelů střežit si své místo a určovat místo utlačovaným se odhalí až na kost ve své ničím nemediované odpornosti. Právě v tuto chvíli přichází nové médium: kamera, aby povýšila pohyb vyplívající z tohoto násilí na pohyb využitelný pro tanec a zachytila tento revoluční čardáš, daný utopií ne-místa. Tanec mas musí být doprovázen hudbou a právě v tomto kolektivním odvěkém rituálu najdou historičtí aktéři sílu pro čin. (28.03.2020)