Futurologický kongres

Nebudu zapírat a rovnou přiznám, že kongres, jakkoli futurologický, byl pro mě značnou část stopáže nelogický a obtížně uchopitelný. Přesto musím uznat, že se jedná o snímek velice podnětný a možná to někdy zkusím ještě jednou v lepší formě. Hrané pasáže se mi zamlouvaly, zejména když skenují Robin Wright a Harvey Keitel začne vyprávět. To bylo silné a skvěle zpracované. Dokonce jsem chvilku uvažoval, že bych za tuto pasáž a za zvláštně a neotřele jímavý závěr dal ty čtyři, ale pestrobarevné malované pasáže šly prostě hodně daleko ode mě. (27.01.2014)

Tak, tento kúsok mi riadne zahral na neuróny. Mal som pocit akoby by som, počas sledovania existenciálnej drámy, v ktorej sa rúti svet zabudnutej hereckej hviezdy svet, užil obrovskú dávku LSD, pričom prichádza v snímke moment v ktorom sa herci kopírujú do PC aby tým ušetrili na štábe a náročnom prebiehaní nakrúcania. Potom ako keby som si zapálil DMT a zjedol zopár hlávok psylocybínu. Prišiel moment animovanej časti a už sa to so mnou vlieklo skoro až dokonca. Musím pochváliť naratívnosť a veľmi originálnu vizuálnu stránku, animácia vyzerala perfektne ale hlavne poctivo. A tie narážky na dnešnú spoločnosť, mnohé filmy, popkultúru a post-apokalptický žáner na ktorý som vôbec nečakal. Toto je špica. Na koniec eď už všetky posilené drogy vyfučali s mojej hlavy prišiel chladný koniec. Paráda. (06.01.2015)

Opět jeden pokus zfilmovat nezfilmovatelné. 1) Implantovaný děj učinil z nezfilmovatelné povídky film, ale výrazně snížil přesvědčivost výpovědi. Animace ubrala na pochmurnosti a dodala jakousi pohádkovou hravost, která však vyznění díla neprospívá...co kecám, přímo škodí. Povídku jsem (opakovaně) četl se stupňujícím se napětím, film mě nudí. 2) Výstižný koment: honajz. (03.10.2015)

Protest, který si vypomáhá tím, že věci, proti nimž brojí, bagatelizuje a posouvá do roviny snadno napadnutelné karikatury. Může to pak samozřejmě působit revolučně a radikálně, ale ve skutečnosti je Folmanovo revoltování proti mechanizaci, schematizaci a podmanění reality ještě mnohem mechaničtější a "generičtější" než většina kritizovaných jevů. Chtě nechtě působí Futurologický kongres jako beznadějně děravá metafora zastydlá kdesi v dystopických vizích 90. let, jako uplakaná zpověď vyhaslé hvězdy, zahořklé mrmlání nezávislého filmaře na něco, co se neobtěžoval pochopit a především jako strašně agresivní výpověď, v níž animace na rozdíl od Valčíku s Bašírem neslouží jako prostředek osvobození a distance od traumatu, ale naopak nástroj podmanění a zotročení vnímání diváka (pure ideology, celý ten vizuál, naprostá bagatelizace, glajchšaltace té obrazové informace, jak říkáme my inťouši s nasazovacím vousem). Už dlouho jsem neviděl nedomyšlenější film, který by mě svou prostoduchou žlučovitostí vytáčel do běla. V zásadě mám dvě pozitiva: výtečný soundtrack Maxe Richtera určitě poslouží jako dobrý matroš pod trailery a první, co mě po Kongresu napadlo, bylo: Chci vidět nový film Michaela Baye. Jeho prostá hloupost mě očistí víc než tohle kostnaté a šlachovité podobenství, jehož "intelektuálství" je stejně ostentativně strojené jako karikatura Toma Cruise. P.S. Možná by se měl Folman zamyslet nad tím, že jeho vizi zpracovala zatracovaná fabrika na vizuální psychofarmaka už několikrát neskonale inteligentněji a rafinovaněji. Ale to se do jeho rozhořčené reality nehodí, vím. (31.07.2013)

Jeden z tých filmov, kde je každá myšlienka prekypujúca nápaditosťou. Celé dve hodiny nám Ari Folman sprostredkúva fantastickú víziu budúcnosti, založenú na feromónoch, fantázií a umelosti. Stáva sa s toho perfektná satira nie len na filmový priemysel, ale aj úlohy človeka v spoločnosti a toho kde končí a kde začína jeho sloboda. Celý príbeh si pohráva so skutočnosťou. Máme tu veci, ktoré odzrkadľujú určité fungovanie sveta v ktorom sa príbeh odohráva a zároveň ho posúva na novú, zaujímavejšiu rovinu. Hovorím o animácií, ktorá určité ladí nie len fanúšikom Ralpha Baksiho, ale aj tým, čo za každou postavičkou hľadajú tú skutočnú( Eastwood, Cruise, Michael Jackson), čím sa táto rovina stáva omnoho zábavnejšou než tá hraná. Obidva kooperujú bez výraznejších prešľapov. Čo vo filme nefunguje, je ale stotožnenie. Robin Wright je síce super herečka, ale jej chovanie je podporené akousi bizarnosťou a strachom, ktorému za celý príbeh nemá kedy čeliť. Chýba tam dramaticky vyhrotená situácia. Tým pádom sa z celého filmu stáva ukecaná záležitosť. Všetky myšlienky sú síce múdre a robia z filmu príbeh presýtený posolstvami a podobenstvami, ale potrebný presah nevytvorí. Skvelá hudba Maxa Richtera, je ale naopak obrovským zadosťučinením. Malý veľký film, ktorý keď niekto objaví, môže objaviť niečo skutočne úžasné, alebo sa bude neuveriteľne nudiť. (17.02.2014)