Alpy

Filmy Yorgosa Lanthimosa si treba pozrieť zrejme dvakrát, aby si človek dokázal utriediť myšlienky. Prvé pozretie totiž prináša skôr iba pocity. Pocit z toho, že všetci žijeme vo svete, založenom na pretvárke. Dá sa ale žiť inak? Pocit z toho, že Lanthimos má úplne jasno v tom, čo chce povedať ako to chce povedať. Hovorí to ale spôsobom nie jednoducho stráviteľným a mnohým sa môže zdať, že si robí z divákov iba srandu. Postavy sa samozrejme chovajú neprirodzene v porovnaní s našou realitou a ako raz povedal Lynch na takúto výčitku smerom k svojim filmom: "Práve o to ide". Takže konečný verdikt až po tom druhom pozretí... (21.01.2016)

Nejprv pro mě až příliš neuchopitelný kus, jenže ke konci se ty puzzlíky začnou skládat do dost drásavých tvarů a začíná to fungovat i na mě. Esej o tom, jak moc chci někam patřit a převtělit ten fejk pocit v autentickej. Vopravdu hodně chci. A asi jsem i moc chtěl další Špičák a tak jsem se dlouho topil a plavat začal až těsně před koncem. Pořád hůř stravitelný než Špičák, Humr, Jelen, ale stejně tak pořád ideálně mimózní. (01.08.2018)

Když hrajete cizí role, může se stát, že úplně vypadnete z té své.. Defacto opak Špičáku, protože hrdina tentokrát touží z reálného světa vstoupit do toho fabrikovaného. Líbí se mi, jak si Lanthimos při dialozích vyhlídne jen jednu postavu, aby divákovi ulehčil vnímání toho, co je ve scéně silné, ale tentokrát je děj jen opiát a jeho hybatelé zbytečně na sedativech. Výsledkem jsou mentálně zvrásněná alpská pohoří zahalená v mlze nepodmanivosti.. (28.06.2024)

Každý se dá nahradit nebo alespoň zahrát. Tedy pokud je prokazatelně mrtvý (a není něčím unikátním, viz např. jedním z vrcholků Alp). Lanthimos si hraje s herectvím (loutkoherectvím), identitou, černým humorem, tragikou všednosti a nepředvídatelné dělá nepředvídatelnějším. Absurditu běžných událostí / rozhovorů dohání stejně jako mezní a tragické události až do krajnosti a minimálně nabízí otázku do jaké míry jsme schopni rozpoznat vážné od povrchního, zbytné od nezbytného a filmovou realitu od mystifikace. Hra na city... │70% (17.05.2015)

[SFF 2012, Sydney] Súťažná sekcia opäť nesklamala, nie že by sa tu nedalo čítať medzi riadky-to áno, ale je to asi taká radosť ako pri meditovaní na heroíne. S tým samozrejme nemám žiadne skúsenosti, len si to odvodzujem z mojej bujnej predstavivosti, ktorá mi počas tohto "gréckeho bedlamu" neustále našepkávala: "niečo si dali, niečo si dali", čož mi poväčšinou nevadí-vítam bizardnosti všeho druhu, ale pri združení "Alps" mi strečkovanie tamojších čudákov prišlo zväčša disfunkčné a hlavne nekoncepčne provokatívne. Táto neskonalá snaha o divadelný realizmus dopláca na to, že sa nesústreďuje na nijaký splniteľný cieľ, ceste po ktorej by mohla kráčať sa nepochopiteľne vyhýba a radšej hľadá skratky. Inými slovami je to zmätené vo svojej originálnosti-to žiaľ nepovažujem za kompliment, ani za prínos...alebo sa len ozval samozvaný ignorant, ktorý nechce uznať (alebo nevidí) onu skrytú výnimočnosť, veď každého vec. Napokon uvidím čo povie časom "Kynodontas", snáď ma niečim prekvapí a rád ho potom odmením... (13.06.2012)