Nespoutaný Django

Trochu Potrhlý Western Moderní Doby s prvky Klasické a Moderní hudby, ta mě zaujala Nejvíce! Ačkoli Western patří k mým nejméně oblíbeným žánrům, tohle mělo Koule, zejména Poslední Hodina, Kde exceloval Psychopatický Di Caprio a zvrtlo se to v šílenou Psycho Jízdu plnou tratoliště Krve!! Tarantino nakonec Nezklamal,ikdyž je Strašná Tlama !:) 80%. (18.01.2013)

Musím říct, že Quentin Tarantino mě zase po dlouhé době dokázal lehce zklamat. Když se chystáte dívat na film, který režíruje Tarantino, už dopředu od toho prostě čekáte pořádný nářez, vyšperkované dialogy, luxusní soundtrack a "Top Class" sestavu herců. Django Unchained v tomto případě však nedokázal splnit to první a moc se mu nedařilo ani v tom dalším bodě. Jasně, vizuál je dokonalý a ze začátku to vypadá na perfektní jízdu. Jenže... už od úvodu filmu jsem v tom tak nějak postrádala Tarantinův rukopis. Jakoby to nebyl on. Oproti třeba Gaunerům nebo Kill Billovi mi přišel jaksi ukázněný, poslušný, vyrovnaný. Scény jsou dobře vymyšleny i natočeny, a brutálních přestřelky i scény se zde též najdou. Ale přišlo mi to celé jaksi zdlouhavé a zbytečně moc času se prokecalo ve chvílích, kdy se nic jiného nedělo. Masakr v baráku, kde bydlel Leo DiCaprio, jsem prospala. O chvíli poté, kdy jsem se vzbudila, jsem zjistila, že Waltz je zavražděný, Leo taky a Django zůstal vlastně sám. Ta délka mě na určitý čas prostě uspala a ani vydařený konec mě nemohl odprostit od dojmu, že tohle prostě nebyl Tarantino tak, jak bych si přála a jak jsem zvyklá. Byl to jiný styl. Někomu to přijde jako parádní nářez, jinému zase jako vydařený western, který však postrádal Tarantinovský styl a spád. (30.08.2015)

Luxusní westernová pocta pevně usazená na bedrech svých čtyř skvěle napsaných hlavních postav a jejich čtyř skvěle hrajících představitelů. Tarantino si z původního Djanga půjčuje de facto jen jméno titulní postavy, její cool song a zablácené městečko a využívá svůj výlet do žánru westernu k tomu, aby se rázně vypořádal s tématem otrokářství. Tarantinovsky vymazlený scénář zakolísá jen v závěru, kdy emocionální i akční vrchol snímku přijde dvacet minut před koncem a vše poté už je trochu zbytečné, byť pořád zábavné. Navíc se tu dovídáme, že záporáci údajně vedli dlouhou debatu, jak Djanga co nejdrsněji mučit, a přitom je nenapadlo zjevně nejlepší varianta - mučit před ním jeho milovanou. Taky scénka zesměšňující předchůdce kukluxlanu skrz nepraktické kápě už byla na můj vkus moc komediální. Ale nic z toho mi nebrání dát tomu plnou palbu. (28.07.2024)

8/10. Příběhově asi nejpřístupnější Tarantinovka, která nezapomíná na skvěle vypointovaný scénář, absurdní scény a přesnou hudbu ALE tentokrát využívá i vyššího rozpočtu - což jde znát z každého záběru. Obsazení je jako vždy hvězdné a mimo DiCapria si to imo nejvíc užíval Waltz, jehož postava byla správně komická ale nikdy ne tak moc, aby spadla do škatulky přehnanosti. Žánrovka nešetřící krví a černým humorem měla jediný problém... byla příliš utahaná. A to mám dlouhé příběhy fakt rád, ale tady jsem cítil, že to mohlo být o nějakých dvacet minut kratší. Škodí to především úplnému vyvrcholení, které nemá tak silný tah na bránu. Škoda... jinak by to byla dokonalost. (17.06.2019)

[Komentář plný spoilerů a možná i něčeho dalšího, ale to už nechám na vzdělaném čtenáři, aby to odhalil] Tarantino nikdy nepatřil k mým oblíbeným režisérům, náš vztah byl spíše neutrální. Ani od Odpoutaného Djanga jsem nečekal nic jiného, než dobrou a krvavou, leč povrchní zábavu. A té jsem také bohatě dostal, je vidět, že Tarantino už moc dobře ví, co jeho fanoušci chtějí a tenhle kousek jim natočil přesně podle jejich přání. Ale tentokrát je tu mimo obvyklou zábavu i něco víc, něco hlubšího, poselství, myšlenka. Je nasnadě už samotným tématem a prostředím, ve kterém se příběh odehrává, že ústředním motivem pro nějaký myšlenkový přesah se zde nabízí otázka otroctví a rozdílů mezi rasami. Tarantino se této možnosti chopil a dosáhl ve svém snímku velice kontroverzního vyznění – film jasně zastává myšlenku otroctví a ilustruje chybu, kterou bylo jeho zrušení. Jednotlivé indicie se nám nabízí od první scény, kdy několik otroků získá svobodu a místo, aby pomohli svému zraněnému bílému bližnímu, raději jej chladnokrevně zabijí. Ale nejdůležitější je samotná postava Djanga, Odpoutaného Djanga, černocha, který zdánlivě získá svobodu od lovce lidí, který je původem z Německa (!). Němec sice nabídne svému černému příteli svobodu, ale ten na volnost není zvyklý (a podle dalších scén ani přizpůsobilý) a stává se Němcovou loutkou sestrojenou k zabíjení (Django: „Mam zabíjet bílý a dostávat za to peníze? Může se mi taková práce nelíbit?“). Další průběh filmu už jen celou pointu vybrušuje (otázky frenologie – paradoxní je však smrt jejich vzdělaného zastánce z rukou německého lovce lidí, ale zde se zřejmě nejedná o otázku ideologickou, jako spíše ilustraci faktu, že Němci prostě neumějí prohrávat; dále stojí za zmínku například scéna, ve které Django chladnokrevně zastřelí své bílé osvoboditele apod.). Symbolické je také spojení Odpoutaného Djanga se Shelleyho Odpoutaným Prométheem, ve kterém se poddaný vzepře svému pánu a svrhne jej, čímž Shelley vyslovil své představy o svobodě člověka, Tarantiho jej pak ve svém filmu v zásadě popírá. Ve zkratce: udělit jednomu černochovi svobodu, znamená způsobit smrt desítkám bílých mužů a žen. Jak jsem napsal, vyznění je to vskutku kontroverzní a já se s ním v žádném případě nemohu ztotožnit, ale bohužel je to tam. (15.01.2013)