Mistr

Už dlouho jsem z ničeho nebyl tak znejistělý a zasažený jako z tohoto filmu. Jedno vím jistě, nikdo dnes netočí jako PTA a málokdo si troufne tak nekompromisně kloubit enigmatické fragmenty a explicitní významy. The Master je film-psychóza, ještě víc než There Will Be Blood sází na vyšinuté a uhrančivé postavy, jejichž osudy jsou líčeny jedním velkým filmovým anakolutem. Dvě a půl hodiny náznaků, zlomků, nedořečeností, frustrujícího těkání mezi afektem a manipulací, vztekem a apatií, dvě a půl hodiny záměrné bezvýchodnosti, extrémní podivnosti slov, věcí i lidí, přitom však zcela mistrné režijní kontroly nad každým obrazem i nad celkem. Pouto mistra a učedníka se všemi skrytými i zjevnými záchvěvy, analytický pohled na duchovní manipulaci, syrový obraz lidské touhy po smyslu a naplnění, dosažení rovnováhy skrze toho, který "ví", chlad, virtuozita, zároveň silné pochyby, zda to celé není až příliš vykalkulované, ostentativně tajemné... film, který "nechci" vidět znovu. "Musím". To se mi často nestává. The Master, nikoli Holy Motors, je pro mě nejdivnějším snímkem roku. [uzavřená projekce] Edit:Co mi na tom filmu chybí je celek - PTA úmyslně neopouští fázi nekončícího excesu a záchvatů psychózy. I když některé fragmenty jsou božské a postava Freddieho masterpiece (herecky i scenáristicky), film jako takový nevytvoří monumentální jednotu jako Až na krev, je to fragmentární obraz marného hledání, nedosažitelné touhy a vnitřní ambivalence - najít toho, kdo nám dá smysl a zároveň být tím, kdo žádného mistra nemá. Na to, kolik témat Mistr otevírá, je odpověď vlastně banálně prostá - žena z písku. Možná proto tu chybí ona zneklidňující nezařaditelnost Daniela Plainviewa a Eli Sundaye. I když film zčásti funguje enigmaticky (neposkytne jednoznačné motivace a odpovědi na tázání hlavní postavy), není to druh šifer, který vtahuje, spíše strašně sebevědomých okázalých autorských gest (tenhle film má dva mistry: postavu Amy Adams a režiséra). Zatímco Až na krev lze brát jako zneklidňující metaforu člověka, moci, víry a kapitalismu, Mistr je uzamčená, obskurní, přesto nádherná stavba tvůrce, který jako by až příliš začínal podléhat výlučnosti svých vizí. A vzbuzuje ten druh frustrace, bez které nelze myslet a existovat. [85%] (28.11.2012)

Promyšleně „nenávodný“ film, jenž mne po skončení zanechal v přesně opačném rozpoložení než Nespoutaný Django – vyšťavenost, bezradnost, nicota. Netuším a snad raději ani nechci vědět, do jaké míry Joaquin Phoenix coby magor bez příčiny za svůj výkon vděčí režijnímu vedení a do jaké vlastní psychopatii, ale faktem je, že už jsem dlouho nikoho neviděl hrát s takhle sebedestruktivním nasazením. Možná i kvůli tomu, kolik současných režisérů nechává hrát herce výhradně tváří, méně již zbytkem těla. I kdybych si z Mistra nic jiného neodnesl, jen za herecké výkony Phoenixe a Hoffmana (který má své herectví očividně více pod kontrolou než jeho kolega) by mu patřil můj pětihvězdičkový obdiv. ___ Andersonův divácky zatím nejméně vstřícný počin ale podněcuje na mnoha dalších úrovních, ať už jde o styl (dlouhé, stále více nevybalancované záběry, které nechávají na nás, jak do nich „vstoupíme“) nebo významy (věčné hledání vůdce, obsesivní potřeba cíle). Dlouhé záběry s velkou hloubkou ostrosti v rozporu s jejich obvyklou funkcí nepřispívají k lepší čitelnosti, ale naopak k pocitu uvěznění v onom navenek reálném a přitom lynchovsky bizarním univerzu. Podobně ironicky je "epického" 70mm formátu opakovaně používáno k velkým detailům tváří, které se rozléhají přes celé plátno, jako kdyby byly krajinou, po které se Anderson chce pohybovat. ___ Přijde mi, že o krizi maskulinity, o mužích s prázdnými životy a žádnými jasnými cíly, naposledy srovnatelně sugestivně pojednávaly filmy hollywoodské renesance (Malé životní etudy, Dlouhé loučení, Prsty). Anderson ale problematiku posouvá ještě dál, když ústředním tématem filmu činí hledání kořenů této frustrace a nejpodivnějších způsobů jejího překonání. Nemotivovaného (ne)hrdinu vsazuje do kontextu poválečné americké společnosti, která se toužila vrátit ke statu quo, jenž se ale mezitím kamsi vytratil. Neuspokojivé vyprávění s mnoha záměrnými dírami a hluchými místy je tomuto zoufalému pátrání po záchytném bodu plně podřízené. Stejně jako Freddie v téměř parodické scéně na poušti (kdy je směřování za neexistujícím cílem proměněnou v zábavnou aktivitu), také film směřuje k horko těžko viditelnému bodu kdesi v dáli. A stejně jako Freddie slepě (místy doslova) následuje Dodda v domnění, že on je tím skutečným mistrem, tím, kdo by mohl zosobňovat jeho ideální já (viz scéna večírku, snad odkazující k nudie-cutie filmům z 50. let), můžeme se i my domnívat, že víme, kam film směřuje. Není však mistra, který by naše domněnky potvrdil, nebo vyvrátil. Vedení Anderson přenechává divákovi, čím jednak varuje před náchylnosti kteréhokoli člověka v kterékoli krizové době k hledání již ozkoušených východisek, a jednak přispívá k výrazné variabilitě výsledných diváckých zážitků. O tom svém mohu jistotou napsat jen tolik, že nebyl příjemný a že si jej chci zopakovat. 90% Zajímavé komentáře: Marigold, FlyBoy, zencitizen (23.01.2013)

Málokdy dokážu sympatizovat s hrdinou, když je to obyčejnej sebestřednej kokot, a užít si tak jeho jakkoli dlouhej příběh. Phoenix to zahrál perfektně, to bezesporu, ale kdykoli před kamerou exceloval, já viděla jen rozmazlenýho cápka, kterej by potřeboval pořádně nakopat prdel. A mistr sám taky neprezentoval zrovna metody, které by mi uhranuly, nebo nepřišly úplně na hlavu. Ženy nekomentuju, bez vyjímky tu byly ošklivé, ať už je ztvárnila kterákoli herečka. Paul by si tentokrát mohl odnést pomyslnou sošku za to, že ze všech herců, včetně těch hezkých, dokázal v jednom filmu bez vyjímky udělat obyčejné, až oku nelahodící lidi. Dokud točil filmy zaměřené na větší množství postav, byl Paul můj Bůh. Co točí filmy o jednotlivcích, zapadl u mě mezi průměrné vypravěče, jehož příběhy mám problém dotáhnout do konce. 50% (15.11.2014)

Když MISTR běžel v kinech, nějak mě nezaujal, abych měl chuť na něj jít. Když se mi ale teď - po více než dvou letech od české premiéry - dostalo do ruky DVD, neváhal jsem ani chvíli - a dobře jsem udělal. Ten film je naprosto brilantní přehlídka dokonalé filmařiny a neuvěřitelně precizního herectví, které se jen tak nevidí. Teprve po zhlédnutí tohoto filmu mi začalo být líto, že Philip Seymour Hoffman už není mezi námi - jaký to byl herec, bože! V kombinaci s Joaquinem Phoenixem nechali vzniknout scénám, které jsou skoro nevydýchatelné, jak moc intenzivní jsou. I ostatní herci jsou skvělí a celý ten film jsem shledal jako naprosto fascinující a doslova "mistrný" :-) Současně se mi hodilo hlavou, že jsem asi neviděl jiný film, kterému by se tak dokonale podařilo evokovat atmosféru 50. let - kostýmy herců, jejich účesy, dobová auta, interiéry.. vše je neuvěřiteně přesvědčivé a věrohodné. Uff, výjimečný filmový zážitek, který se z hlavy bude dostávat dlouho, Paul Thomas Anderson je naprostý génius. Nedoceněný skvost, pro nějž je 5 hvězd málo. (02.08.2015)

Pro mě asi nejnáročnější Andersonův film, určitě se na to musím někdy podívat znovu, abych plně pochopila veškerou tu psychologii postav. Závěrečná pointa mě dostala zvláštním způsobem, po konci filmu jsem měla velmi nepříjemný pocit. Co jsem si nadmíru užívala, byla ta odzbrojující mistrovská filmařina, taková scéna výslechu na lodi je něco geniálního. Joaquin Phoenix je fenomenální, on nehrál, on se stal postavou, škoda, že letos proti němu na Oscarech stojí Daniel Day-Lewis, já bych upřímně více přála Oscara právě Joaquinovi, Philip Seymour Hoffman za ním příliš nezaostává. Velmi dobrý a hlavně zase trochu jiný filmový zážitek, ostatně jako každý Andersonův film. (06.02.2013)