Umělec

Beh ľudských životov a vrátane nich aj to, či môžeme niečo svetu povedať, je závislý na vôli bohatých tučniakov - strážcov mešca peňazí, promenádujúcich sa po svete s hrubánskou cigarou v papuli. Toto poznanie priniesol The Artist v sprievode peknej hudby, milého psíka a skvelej stepovacej scény. Pretože ak sa na jednoduchý dej pozriem ako chcem, všetky peripetie sú len dôsledkom súhlasu alebo odmietnutia žoviálne prísnej mastiguľe, vykreslenej samozrejme s citmi a v zásade sympaticky, pretože tak akosi to má predsa byť. V skratke sa dá dej opísať názvom piesne skupiny Queen "The Show Must Go On". Poznámka: Naštvalo ma, že v úvodných titulkoch bol uvedený Malcolm McDowell div nie ako jedna z hlavných postáv, a jeho miništek trval hádam dve minúty. (23.08.2013)

Umělec je více než co jiného vydařené PR-ko firem jako Microsoft, Google nebo Firefox, kteří skrze něj propagují ovládání počítače hlasovými příkazy. Tato technologie, jejíž možnosti jsou zajisté obrovské, pořád nějak nemůže prorazit mezi širší veřejnost, a ačkoliv jednotlivé společnosti pravidelně oznamují průlom v oblasti rozpoznávání hlasu, definitivní nástup je pořád v nedohlednu. Tudíž je třeba to občas malinko popohnat a zapropagovat. Když se podíváme na Umělce, vidíme, že George Valentin tu hraje hvězdu němých filmů ze staré školy, která má problém se přeorientovat na nástup zvuku, zatímco hvězdička Peppy Miller si jej osvojila a stává se miláčkem davů. Skrze Peppy Miller nám tedy Umělec říká cosi v tom smyslu, že ovládání počítače hlasovými příkazy je nezbytnou budoucností a vlastně i nutností. Ve filmech obvykle není zvykem, aby žena dominovala nad muži, jak si občas postěžovávají feministky. Že je tomu zde naopak, ovšem není žádným překvapením, protože žena-modelka propagující výrobek, kupříkladu nádherná holka postávající u nádherného auta, to přece není nic nového. Rozdíl je akorát v tom, že Peppy Miller tu skrze své sexy křivky nepropaguje nové auto, nýbrž ovládání počítače hlasem. Kdyby snad někdo proti tomuto tvrzení protestoval, nechť vezme na vědomí, že žijeme v době franšíz, merchandisingu, licencí a tie-in produktů, jinými slovy na globálním marketingovém jevišti je vzájemně propojeno všechno se vším, neboť to výrazně zlepšuje prodej a zvyšuje zisky podle známého synergického vzorce 1+1=3. I filmy jsou, jak někteří občas trochu cynicky upozorňují, často jen trailery na tržně mnohem zajímavější produkty, jako jsou videohry, hračky pro děti nebo drahé 3D televizory. Vtip je pouze v tom, že klasický product placement umísťuje své výrobky do děje, kdežto tvůrci Umělce na to šli o poznání fikaněji – pojali jako product placement doslova celý film. (02.04.2012)

Pre mňa prekvapenie a film roka. Nevídané, romanticky staromódne a vďaka šikovne nasnímaným sekvenciám čiernobielych obrázkov veľavravné. Príbeh je zasadený do prostredia, kedy ešte nefungoval zvuk a v dnešnej dobe pôsobí ako balzam na dušu. Nostalgická spomienka na to, že aj retro dokáže byť čarovné. (20.02.2012)

The Artist pochopitelně není zdaleka tak špatný, jak by tomu odpovídala moje jediná hvězdička, ale není ale zdaleka tak dobrý, jak by tomu nasvědčovaly nadšené komentáře a pětihvězdičkové nadělení od ostatních. To, že má četné nominace na Oscara a reálnou naději na celkové vítězství, pak ponechávám zcela stranou, protože nadílka Oscarů nepředstavovala a nepředstavuje v dějinách kinematografie punc kvality. Představuje jednoduše kalkul filmové akademie, která podléhá nějakým trendům, náladě a šikovné reklamě distributora, podobně jako i divácká obec. Napíšu to takhle: The Artist je typický midcult tak, jak ho definuje Umberto Eco ve své knize esejů věnovaných kultuře, která u nás vyšla pod názvem Skeptici a těšitelé. To znamená zručně vyrobené dílko, které se tváří jako avantgarda a chytře pracuje se snobstvím té části filmových diváků, která opovrhuje běžnou konzumní produkcí a sama sebe pasuje za ctitele artové produkce. Je to filmík, který nezatěžuje mozkové závity, za kterým se neskrývá myšlenka a umělecké riziko, sází na jistoty a profesionalitu filmového řemesla. Samozřejmě není ani originální, tohle tady bylo už několikrát a řekl bych ne v tak líbivém, ale pociťově přesvědčivějším provedení. Takovému Juhovi jsem svého času nadělil 4* a příjemně mě potěšil. The Artist má tu smůlu, že jsem ho viděl v kině, které jinak navštěvuju jen vzácně a přísně si vybírám. Vidět ho v televizi, po 20 minutách bych ho vypnul a nehodnotil. Takhle mě nebetyčně naštval, zvlášť když jsem byl ve společnosti a nemohl odejít z kina. Pro mě je prostě moc líbivý a povrchní, emočně se s ním úplně míjím a nějak nedokážu přistoupit na jeho hru. Připomíná mi obrovské mýdlové bubliny, které moje děti vytvářely v IQ Parku v Liberci. Vypadají efektně, ale vzápětí prasknou a nic po nich nezůstane. Za dva roky, až pomine momentální oscarové oslnění a vyprchá efekt šikovné marketingové kampaně produkční společnosti, po Umělci neštěkne myslím ani pes. Ale abych nepsal jen o záporech, Bérénice Bejo je opravdu půvabná, stylizace do konce 20. let sice má s realitou tehdejších dějů ve filmové výrobě málo společného, ale má své kouzlo a sestříhaná do stylové 30minutové grotesky by ve mě vyvolala úplně jiné pocity. Celkový dojem: 25 %. (25.02.2012)

Velké plátno filmu sluší, nebýt ho, tak je to za 3*. Jenom proto, že tento dvojnásobně němý snímek (němý o němém) je poctou zlomovému období kinematografie (přechod od němého ke zvukovému filmu), neznamená, že je skvělý. Dujardin je kus chlapa, příběh však průhledný a slaboučký. Romantika skoro žádná. Kde je ten útok na diváka? Kde je to melodrama a srdceryvné pohledy? 70 %. [Kino] (09.02.2012)