Umělec

(Viděno 2x v kině - v Evaldu a Aeru) Životní nadšení se nedostavilo, přeci jenom jsem tušila, že to nebude úplně ono a proto jsem taky projekci poměrně odkládala. A po té pro jistotu ještě jednou zopakovala. Není to samozřejmě úplně špatný film a pokud by inspiroval byť jen zlomek diváků k objevování skutečných němých, pak svůj smysl splnil. Na druhou stranu příběh je jen pokračováním toho špatného ze Zpívání v dešti a s tím mám obrovský problém. Krátce po té, co skutečná revoluce zvukového filmu proběhla, se tato událost zakonzervovala a stala se legendou plnou vyhaslých hvězd, zhrzených diblíků, osobních bankrotů těch "dávno minulých" a vzestupu těch "přirozených, svěžích a žádoucích" nových tváří, které se nejlépe v novém pojetí odliší tak, že hvězda němých filmů byla přece ta nablblá blondýna a na vzestupu je samozřejmě bystrá a osobitá tmavovláska. Jak prosté, milý Watsone. Hrdinou minula nemůže být nikdo jiný, než kombinace Rudolfa Valentina, Douglase Fairbankse a Johna Gilberta. Naštěstí je tu také bodrý majitel studia, kdokoli od těch legendárních hlavounů až po Williama Randolpha Hearsta (v podání vynikajícího Johna Goodmana); chytrý cvičený psík, uvěřitelná výprava, nádherné kostýmy, téměř dokonalé závěrečné taneční číslo a určitá naděje v lepší zítřky (čili, že i vyhaslá ikona němého dobrodružného filmu může chytit druhý dech v muzikálu pro své pohybové kvality). Co je poněkud ošidné, je zvuková noční můra a zejména píseň z roku 1936 použita jako background pro rok 1931. Stejně tak problematické a nadbytečné je zprostředkování skutečných záběrů z Mark of Zorro (1920). Takže zůstává otázka, jestli příběh němého filmu je skutečně zajímavý jenom tím, že ta doba je už dávno pryč? (24.04.2012)

Možná znáte ten pocit, kdy si pustíte film a on vás od samého začátku něčím tak nadchne, že máte vizi jasných pěti hvězdiček. V průběhu sledování pak nadšení mírně opadne a už si nejste tak jistí s prvotním dojmem ohledně hodnocení. A jakmile naběhnou závěrečné titulky, tak pořádně nevíte, zda to bylo na tolik či tolik hvězd. Přesně takto jsem to měl s The Artist. Nakonec jsem však ze 4* dal 5, neboť mne nadchla (již od úvodní scény) hudba a herecké výkony. V případě němého snímku je daleko více třeba teatrálních výkonů, aby divák lépe pochopil, o co asi v dané scéně jde. Jean Dujardin a Bérénice Bejo opravdu na plátně kralovali a já s radostí sledoval každou jejich grimasu. Chválím také psíka, který často potěší svoji přítomností (ano, není nad sentiment). Děj jako takový je též velmi zajímavý a poutavý, ke konci dojde i na napětí, což opět zvedlo můj dosavadní dojem, jenž v některých pasážích snímku mírně upadal - přece jen nejsem jako divák zvyklý sledovati němé filmy, tudíž mi často tento oscarový počin přišel mírně zdlouhavý. Dost už slov. 5*, spustit přehrávač hudby a opět si vychutnat soundtrack a nechat se pohltit atmosférou doby konce 20. let, kterou Michel Hazanavicius svým divákům předložil na zlatém podnose. (21.01.2014)

Vzpomínka na dvacátá léta minulého století, kdy film již nechtěl mlčet. Nově nastupující plejáda herců a hereček v tom viděla svou příležitost, pro jiné to znamenalo konec krásně rozjeté éry. Výborná pocta všem těm přivandrovalcům do Ameriky, kteří se nedokázali se svou chabou angličtinou dále pohybovat ve světě filmového průmyslu. (28.01.2012)

100 minut čekání na hrdinův hlas, a když konečně přijde, máte větší radost, než z celé snahy vrátit se o pár dekád zpátky do doby, kdy se umělci vyjadřovali víc obrazy než sáhodlouhými dialogy. Všechna čest ústřední dvojce. O něco menší scenáristovi s režisérem, kteří se konvencí a schémat drží až příliš doslovně a ve finále tím pádem přináší skutečně jen hezkou vzpomínku, z níž moje filmové srdíčko úplně nepookřálo. Pokud ale vyjdou Oscaři, truchlit nebudu. Akademie už ušila i větší (neurážející) boty. (09.02.2012)

Neuvěřitelně milé, filmařsky hravé, potěcha pro oko, sluch i ducha všech staromilců, mezi které se rovněž počítám. Ten tanec na konci byl tak strašně roztomilý, že jsem se usmíval od ucha k uchu. A být žena, tak vraždím pro neodolatelný úsměv Jeana Dujardina. Protože jsem muž, tak mi postačí aspoň platonická láska k Berenice Bejo :o) (02.04.2012)