Sedm psychopatů

"Psychopaths sell like hotcakes," pravil před šedesáti lety Joe Gills. Jak vidno, náklonnost Hollywoodu k psychopatům od té doby jenom zesílila. Sedm psychopatů je originální postmoderní hříčkou (ke srovnání mě napadá leda Sonatine od Kitana), kterou zřejmě nikdo nedokáže okomentovat lépe než Martin McDonagh, který tak činí ústy svých postav. Hlavní přidaná hodnota filmu, neustálé sebereflexivní odhalování pravidel, podle kterých filmy o psychopatech (tedy značná část americké kinematografie) fungují, vyvolává pochyby, jak vážně tentokrát brát vážné momenty. Zatímco Bruggy dokázaly strhnout jako existenciální drama i brutální černohumorný thriller, Psychopati v žádném žánru nevydrží dost dlouho na to, aby měly scény patřičný emocionální efekt. Přechody od seriózní etudy na téma „vraždím lidi, ale jinak jsem taky člověk“ ke gore frašce jsou plynulé a herci zahrané v té správné poloze, kdy s nimi trochu soucítíte, trochu se jim smějete a tak trochu je chcete zabít. Jenomže ty přechody jsou neustálé a někdy přidávané zřejmě jenom za tím účelem, aby film ani na chvíli nešel s proudem a nepůsobil všedně. Kapka normálnosti v oceánu šílenství by přitom mohla dobře posloužit jako důkaz, že alespoň něco autor myslí vážně, jako záchytný emocionální bod, který film povýší nad úroveň zábavy pro jeden večer. Jakkoli jde o zábavu první třídy a mnoha úrovní, pyšnící se jedním z nejlepších (multi)žánrových scénářů od Hanebných panchartů. 80% (28.11.2012)

Příběhem o scénáristovi, který píše o psychouších, si McDonagh vyrobil neprůstřelné alibi na všechny absurdity a na první pohled jasné hovadiny, co s ničím nesouvisí a souviset nikdy nebudou. Záleží tak jen na úhlu pohledu; buď je Martin prachobyčejný alibista, který má rád zadní vrátka dokořán anebo naopak frajer, kterej se divákovi nebojí naservírovat úplně jinou hru, než jakou by jeden čekal. Můj úhel pohledu je doufám jasný... (12.03.2013)

Musím teda přiznat, že po prvních několika minutách jsem byla dost zmatená, jestli jsem si náhodou nepustila film od Tarantina, tam to zase lítalo - jedna mrtvola za druhou. Na Tarantinovky to sice nemá, ale i tak jsem se dost slušně bavila. Některé scény byli opravdu výborné, dialogy vtipné. Celkově mě to překvapilo. 4* Woody Harrelson prostě nemůže hrát nikoho normálního :D (26.05.2013)

Billy jako Martyho múza, průvodce a hybatel veškerého dění. Takřka neustálé prolínání fikční reality a fikce ve fikci, pohrávání si s žánrovými pravidly, množství odkazů na filmové postupy či snad přímo díla, vysoká míra sebereflexivity. Promyšlený film do posledního puntíku tematizující mimojiné i jistou znuděnost dnešní společnosti a vyprázdněnost současného světa ("zabíjím lidi, aby můj kamarád měl, o čem psát a já se na nějakou dobu zabavil"). McDonagh ví a umí. (29.11.2013)

Chvílemi jsem měla pocit, že sleduju spíš Tarantina než McDonagha, přesto se "Sedm psychopatů", alespoň tedy v mých očích, nakonec přeci jen vtěsná mezi "V Bruggách" (*****) a "Tři billboardy kousek za Ebbingem" (****). Trošku mě mrzí, že druhá polovina kvalitativně nestačí té první a do finiše film spíše dokulhá než doběhne, ale i tak se jedná o VELMI povedenou a značně absurdní záležitost s perfektními hereckými výkony (především Rockwell a Walken), kterou si ráda pustím znovu. EDIT: Na druhé zhlédnutí je to snad ještě lepší. 4,5*. (30.08.2022)