Bez kalhot

MAGIC MIKE měl ve Spojených státech premiéru na Den nezávislosti, čemuž odpovídaly i plakáty vyvedené se slipy s americkou vlajkou, za kterými byly zastrčeny bankovky. Upoutávky lákaly na chick-flick, který se sestává ze série atrakcí v podobě striptízových vystoupení. Nepřekvapí tak reakce při premiérovém uvedení (např. u čísla It´s Raining Man - http://www.youtube.com/watch?v=VAklp0VvVeE) ani ohlasy z karlovarské předpremiéry. Vzhledem k 8milionovému rozpočtu není zarážející ani komerční úspěšnost, když se film nese na vlně revivalu sedmdesátkových/osmdesátkových snímků (FLASHDANCE, HOREČKA SOBOTNÍ NOCI ad.) a cílí na odrostlejší a užší diváckou skupinu, než jakou oslovuje módní vlna tanečních bijáků (série STEP UP ad.). Překvapivé je ale recepce mnohých návštěvníků, kteří nejsou schopni (nebo nechtějí?) ničeho jiného, než reprodukovat propagační rétoriku a vnímat dílo jako soubor čísel. Přitom jde o další Soderberghův subverzivní počin, jehož klíčovým sjednocujícím principem by mohl být paralelismus, přecházející v kontrast, jenž je patrný jak na formální stránce, tak i na významové. V případě vyprávění jde o amadeovský model paralelních protagonistů, kdy jsou dvě postavy, z nichž jedna se chce stát tou druhou, ale není ani tak nadaná, ani tak životem znalá, což vede k rozporům (Kid se stává Magic Mikem, Mike přichází o své označení "Magic" a je v závěru sám sebou). Svou výstavbou jde navíc MAGIC MIKE proti povrchuchtivému publiku, které nejdřív flashforwardem na začátku navnadí na "číslo" naučeným proslovem majitele baru, aby ho poté nechal dlouhé minuty sledovat osobní příběh jednoho protřelejšího muže, k němuž se přidá mladší. Nikdy navíc člověk nemá převahu, protože kvůli eliptickému střihu jsou vynechávány jak klimatické části scén, tak jsou zatajovány určité informace, které se dozvídá až zpětně (o drogách ad.). U stylu jsou pak do kontrastu postaveny dialogové scény, u kterých převládají kamerové jízdy a stříhá se sporadičtěji, a striptízová vystoupení, u kterých dominují statické celky či polocelky a stříhá se "dynamičtěji". Paralelní a zároveň kontrastní je i užití písní, které sice odpovídají svým textem dění v obraze, ale přitom ho mnohdy ironicky či sarkasticky glosují (např. postavy se rozhodnou vyjet si na pláž, k čemuž zní tento song: http://www.youtube.com/watch?v=kq783zNiOvI&feature=BFa&list=UUpEpPEJVjdJR1AblV3iBqmA). Nejzajímavější je ale použití zvukových můstků, které nejdřív spojují osobní a pracovní rovinu, aby v závěru díky křížovému střihu dvou událostí vytvořily zcela nový významový rámec. Z toho vyplývá, že jde o další Soderberghův subverzivní počin, který je mainstreamovější obdobou jeho GIRLFRIEND EXPERIENCE, čili deziluzivní výpovědí o světě, ve kterém je člověn nucen hrát přednastavené role, čímž ztrácí svou opravdovou osobnost - identitu. Tato iluzivnost povrchu je pak sebeuvědoměle komentována v řadě dialogů, v nichž jsou striptéři naváděni k tomu, aby na pódiu divačkám zprostředkovali kulturní a genderové stereotypy. S tím kontrastují naopak rozhovory mezi Mikem a Kidovou sestrou, kteří se baví o opravdovosti a o vlivu pracovní role na tu osobní. Opravdu nejde o dílo, u kterého by heterosexuální dámy měly vlhnout a homosexuální pánové stříkat, protože o spodní partie jde až v poslední řadě, pokud divák užívá mozek. (14.07.2012) (méně) (více)