Bídníci

Noví Bedári na boli na mňa vo forme filmu až príliš muzikálový, čakal som skôr niečo v štýle Schumacherovho Fantóma opery (ktorého ešte spomeniem), keďže je tu až na pár slov skutočne všetko len a len spievané. To je najväčším problémom ale zároveň aj esom filmu, keďže z rukáva klopí jednu fantastickú pieseň za druhou rôznych štýlov, melódií a citovej podmaľby. Keďže je ich však také množstvo a zároveň sú texty komplikované a každý sa nám snaží nejakým spôsobom vysvetliť danú situáciu, posunúť nás v deji, vyjadriť city postáv či ťažké životné podmienky vo Francúzsku 19. storočia, nenachádza sa tu bohužiaľ, oproti napr. práve Fantómovi opery, jediná zapamätateľná pieseň. Pochmúrnu a depresívnu atmosféru, ktorú divák silne pocíti aj v samotnom Paríži, vriacom kotle hnevu francúzskeho ľudu. Tu sa dostávame k ďalšiemu bodu filmu, a to jeho časové roviny a dejové linky. Zatiaľ čo úvodná galejnícka a trestanecká časť je prudko pesimistická, a jedná sa o čistú drámu a súboj dvoch ľudí stelesňujúcich vyššie hodnoty, ktorý sa prenáša aj do nemenej smutnej doby, kedy je z Valjeana pod novým menom starosta. Vtedy znovu stretáva svojho soka a zároveň sa stáva svedkom krutých okolností vedúcich až k smrti robotníčky Fanine. Ujíma sa teda jej dcéry Cosette a spoločne utekajú do Paríža, kde sa schyľuje k revolúcii. Tu sa, znovu o niekoľko rokov starší, dostávajú Veljean a Cosette do víru udalostí, v ktorých sa objavuje láska medzi Cosette a Mariom, rozpoltenosť Mariusa ako člena odboja, obraz podradných parížskych podvodníkov a zlodejov (ktorých skvele zahralo duo Cohen - Carterová), využívajúcich nestálej situácie, začiatok revolúcie a opätovné stretnutie dávnych nepriateľov Valjeana a Javerta, ktoré tentoraz smeruje k nevyhnutnému pádu jedného z nich. Toľko k príbehu a teraz k hlavným predstaviteľom. Jackman a Crowe sú v rámci filmu po stránke spevu prakticky bezkonkurenčný a z rukávov vyťahujú zbrane najväčšieho kalibru. Oproti Croweovi však predsa len Jackman so svojou prílišnou teatrálnosťou prehráva a nič mu pri tom nepridáva jeho skôr komicky než operne trasúci sa hlas. Napriek tomu však stále spieva vynikajúco. !!!SPOLIER ALERT!!!SPOLIER ALERT!!! Na druhej strane Crowe vkladá do svojich vystúpení toľko sily a energie, že náhla samovražda jeho postavy pôsobí pomerne rozporuplne a podivne, čo rozhodne filmu dobré body nepridá. A umieranie Valjeana je naopak podané zdĺhavo a teatrálne, pričom z neho klišé priam vypadáva ako výplň z deravého vankúša. Výprava je skvelá a kostýmy úžasné, no niektoré efekty priam bijú do očí a vadia, menovite hneď prvá scéna na galejách, kde je vidno že bol film primárne točený pre 3D a loď je zjavne vytvorená počítačom. Zvyšok je však vynikajúci, aj minimalistická, no účelná dvojdňová bitka medzi odbojom a armádou, ktorá je až prekvapivo krvavá pri pohľade na zvolený štýl spracovania. Keď sa teraz ohliadnem späť, bol to po všetkých stránkach výborný film, len keby sa tvorcovia nesnažili z neho mať muzikál za každú cenu a radšej pilovali scenár a detaily. 80% (04.01.2013) (méně) (více)

Hooperovi Les Misérables nemají být filmovou podobou knihy Victora Huga; jsou ztvárněním muzikálu, který se stal za třicet let své existence na západní polokouli legendárním. A jako k takovým je k nim třeba přistupovat. Mluveného slova tu zkrátka moc nenajdete a to i ve srovnání s jinými známými muzikály: Les Mis prakticky po celou stopáž pouze přecházejí z jedné skladby do druhé a kdyby někdo vydal všech 50 písní (49 z divadelní předlohy doplněných o Suddenly napsanou přímo pro film), které ve filmu zazní, jako soundtrack, získal by posluchač prakticky celou zvukovou stopu filmu. Pro některé bude tento fakt jedním z hlavním problémů, já ho naopak vítám. Hudba možná nedokáže postihnout zápletky a dialogy tak snadno jako běžná řeč, nabízí ale možnost vyjádřit to, co by za jiných okolností znělo nepřirozeně, čehož autoři Les Mis si notně využívají. Najdete tu tedy krásně se opakující hudební motivy: Třeba prakticky tu samou sloku začínající slovy ”I am reaching but I fall” zpívají v rozdílných momentech filmu ve svých sólech oba hlavní soupeři, přičemž pro každého tato slova znamenají něco jiného. Máte tu skladbu Look Down, která si našla svou cestu do všech tří časových rovin filmu, máte tu opakující se otázku: ”Who am I?”, kterou si v úvodu i prostředku filmu klade Jean Valjean, aby na ni v závěru konečně našel odpověď, máte tu symboliku hvězd a odlišný pohled na ně ve dvou Javertových sólech. Ano, po stránce pěvecké Les Misérables nejsou tak dokonalí jako jejich předobraz z Broadwaye či West Endu, já jim to ale dokážu s radostí odpustit. I Dream a Dream je v podání Anne Hathaway nejdojemnější verzí této písně, jakou jsem kdy slyšela. Russell Crowe se sice významně odchýlil od až lehce operního provedení Javerta a vysloužil si za to kritiku, já se ale na jeho scény těšila, protože má podle mě příjemnou barvu hlasu a navíc dokázal do své postavy vložit lidskost tak netypickou pro divadelní Javerty. Hugh Jackman vyzpíval dvě a půl oktávy, kterými Valjeana "obohatil" Colm Wilkinson (podle francouzského originálu neměl mít hlavní hrdina takový rozsah a měl zpívat baritonem, nicméně nejznámější Jean Valjean historie si na vlastní uvážení přidal pár výšek), takže militantní zastánci muzikálu i kritici na něj mohou být pyšní. A to i přesto, že s vysokými tóny měl občas problémy; přece jen najít herce nebo i zpěváka, který by dokázal Valjeanovo Bring Him Home podat se stejnou lehkostí jako Wilkinson, je téměř nemožné. Eddie Radmayne dostal roli, která je většinou nejméně zajímavá, jeho projev je ale tak suverénní, že bych klidně věřila, že má za sebou alespoň nějaké předchozí zkušenosti s muzikály. Aaron Tveit je skvělý, Samantha Barks je jako Éponine úchvatná a obsazení Colma Wilkinsona do malé, ale důležité role bishopa je pro každého, kdo viděl muzikál na West Endu nebo alespoň zná videozáznamy koncertů, třešničkou na dortu. A k tomu všemu jsou Les Misérables revoluční svým zpracováním, protože je to první muzikál v histoii celý zpívaný naživo. A taky mají úchvatnou vizuální stránku podpořenou krásně barevnými kostýmy, ve kterých se neustále objevují barvy trikolory. A vyzařují z nich emoce. A nabízejí úchvatnou fyzickou transformaci hlavního hrdiny, přičemž můžu jen vyjádřit svůj obdiv Jackmanovi, který kvůli vězeňské image shodil X-Menské svalstvo, a make-up artistům, kteří ho mezi první a druhou časovou osou proměnili k nepoznání. A samozřejmě v nich objevíte několik skvělých skladeb: třeba revolucionářské Do You Hear the People Sing nebo mé oblíbené One Day More, ve kterém osm rozdílných postav doprovázených sborem zpívá o svém zítřku, čímž vzniká krásná tříminutová koláž vysvětlující rozpoložení všech významných postav. A tak dále. A tak dále. Nebudu to ale prodlužovat a jen řeknu, že Les Misérables nejsou možná Hooperovým nejlepším filmem, z toho, co jsem od něj viděla, jsou však mým nejoblíbenějším. Za posledních sedm týdnů jsem na nich byla v kině třikrát a pokaždé britské publikum tleskalo a mně se pokaždé líbili více než při předchozím zhlédnutí. I proto je mi už teď jasné, že zůstanou-li v programu kin ještě nějakou dobu, zavítám na ně i počtvrté. (11.01.2013) (méně) (více)