Konečná uprostřed cesty

Katarzia. Úprimné dojatie. Bodavý strach. Jemne čierny humor. Návod na dôstojné umieranie.............Pár hercov, pár priestorov a jeden geniálny režisér. Funkčné a motivované užitie natáčania na mobilný telefón. Nedramatické situácie z bežného života (čo neznamená, že vás emočne nerozfofrujú)............Kto má rád moderné realistické filmy, ten si príde na svoje, kto sa bojí smrti alebo chodí do kina len na blockbusterovu zábavu, ten môže utrpieť aj menší šok. Podobne sugestívne sa podarilo zachytiť predsmrtné stavy asi len Bergmanovi v Šepotoch a výkrikoch (ale ten to robil len na vážno, pri Konečnej sa aj zasmejete a nie je to až také patetické)...............Je to možno aj lepšie ako Fliegaufov Vietor, a to už je čo povedať. Takže zatiaľ najlepší film tohto roka, keď by sme si chceli robiť nejaké rebríčky. (02.12.2012)

Tvrdě realistický snímek o postupném vyrovnávání se čtyřicátníka Franka a hlavně jeho okolí s jeho právě objeveným nádorem na mozku. Dokumentárně laděná kamera i dialogy sledují okamžik po okamžiku zhoršování Frankovy choroby, změny jeho psychiky i narůstání bolestí a zhoršování fyzických schopností. Obrovskou oporu má v rodině, před níž stojí neskutečně obtížná zkouška - pomoci manželovi a otci při pomalém bolestivém umírání. Zároveň se všichni musí naučit přijmout smrt jako součást života, která potká někoho dříve, někoho později a smířit se se všemi pocity okolo ní. U Frankova lůžka se v jeho posledních dnech střídá velké množství lidí, kteří určitým způsobem do té doby tvořili jeho svět, divák tak pomocí útržků hovorů a emocí provázejících setkání odhaluje kousek po kousku více o jeho životě. Ze syrově vyprávěného pojetí tématu běhá mráz po zádech, zároveň se však divák učí společně s hrdiny vidět smrt něco těžkého, ale přirozeného, co čeká všechny. V dnešní době, kdy je téma smrti většinou vytlačováno z našich myslí, rozhovorů, filmů a společnosti celkově, je tohle realistické drama moc příjemným překvapením. (09.07.2011)

Ten snímek je hodně dobrý, díky tomu, jak je natočen, je to všechno uvěřitelnější, ale stejně jsem se nedokázal přimět k tomu, aby se mi film líbil. Jasně, to téma není o tom, aby se líbilo, je to o jeho tíži, ale právě ta forma mi vadila v tom, abych se dokázal s postavami ztotožnit. Možná proto, jak moc je to realistické. (25.07.2017)

MFF KV 2011. Úvodní scéna: doktor smutným hlasem oznámí manželskému páru, že muž má neoperovatelný tumor a zbývá mu pár měsíců života. A muž, dělník pracující u linky, který má ženu, řidičku tramvaje a dvě děti, synka a dospívající dceru, celý film umírá. Hodně smutný film, jímavý a reálně natočený. Ale já opravdu na tenhle typ filmů nejsem. Přiznám, že jsem na film šel na festivalu ve Varech jen proto, že lepší filmy už byly v tu dobu rozebrané a v anotaci se psalo něco o "černém humoru". Žádný humor, drsné a kruté sledování procesu umírání, navíc s přibývajícím časem neskutečně zdlouhavé, nudné a nic neřešící. Zkrátka čekání na to, až ten chlápek "konečně" umře. Byl to zdaleka nejhorší film, který jsem letos ve Varech viděl (z 16). A opět opakuji: nebyl špatně natočený, nechyběly mu emoce a cit a přesně a pravdivě popisoval drsnou realitu, bez příkras. Ale já tyhle filmy nerad a pokud nechcete mít dobrovolně depku, vyhněte se tomuhle snímku na sto honů! (06.07.2011)

Nikdy bych nevěřil, že se dá natočit o umírání tak krásný film. Až do včerejška. Andreas mě vyvedl z omylu. Naprosto dokonale. Konečná uprostřed cesty je natočena přesně tak. Přirozeně, autenticky, ke smutnému, ale přesto konci, který jednou čeká na každého z nás. To je na tomhle světě jediná jistota. Asi to tak má být. (20.01.2015)