Modrý pták

Podobný filmový žánr putování zemí za poznáním mají třeba v íránské kinematografii, ale tam to alespoň mají uvěřitelně zpracované. Tady je obraz širokoúhlý jak pro Cineramu, vše snímáno přes modrý filtr, takže člověk má postapo pocity či že se to odehrává v zimě, náklaďák tam z levé strany obrazu do pravé přejíždí zpomaleně snad pět minut, a děti vždycky někam přijedou, pronesou nějaké moudro jako "Všichni ptáci odlétají.", potkají se s mrtvými prarodiči, nenarozenými dětmi (že tady někdo viděl tu ruskou pohádku?), zahrají si fotbal, dojdou k moři, a to, co šli celý den, najednou za minutku zvládnou zpátky, maminka je opět vykoupe (10 minut jako na začátku), složí prádlo (5 minut) a je kaněc filma. Nemám tenhle nicneříkající art stylu „diváku, vyber si, co chceš, sám nevím, co říkám“, nemám jej rád. (20.10.2021)

Dvě děti procházejí Afrikou, aby nalezli ztraceného modrého ptáčka, zatímco potkávají své mrtvé prarodiče i doposud nenarozené děti. Tento prazvláštní děj s dědečkem zpívajícím: "Já jsem mrtvý, ty jsi mrtvá, rodiče jsou mrtví, slepice jsou mrtvé..." a dětmi v bílých čepičkách pochodujícími v dlouhém uspořádaném průvodu je navíc zabalen do neméně netradičního zpracování, ve kterém je celý obraz permanetně modrý (kamerové filtry se můžou jít zahrabat) a ve kterém se režisér vyžívá v dlouhých, pomalých, extrémně širokoúhlých záběrech na jdoucí osoby snímaných z průměrné vzdálenosti 50 metrů a ohraničených minimálně z jedné strany dominantním stromem. Divný film. První polovinu jsem měla pocit, že usnu druhou polovinu jsem nevěděla, o čem to vlastně je, po skončení jsem nechápala, co tím chtěl autor říct, a celou dobu jsem si myslela, že čas ubíhá dvakrát pomaleji než obvykle. (V jeden moment jsem se podívala na hodinky za předpokladu, že už film jistě musí každou minutou končit, a zjistila jsem, že zatím uběhlo jen 40 minut.) Za originalitu, zajímavost a relativní koukatelnost dvě hvězdy, znovu bych se na Modrého ptáka ale nepodívala. [MFF Karlovy Vary 2011] (05.07.2011)

Tento pomalý a pro diváka téměř nekonečný sled modrých záběrů, na nichž se čas od času možná i něco pohne, mě moc nezaujal. Musím se přiznat, že kromě originality zpracování a místy vložených scén s "africkým humorem" by nebylo na tomto filmu co hvězdičkovat. Ale zato se u toho krásně spí... [MFFKV 11] (08.07.2011)

Buď je to geniální nebo odpad a já se pořád nemůžu rozhodnout. Dvě černošské děti (pěkně maminkou vykoupané) hledají modrého ptáčka, který jim utekl, potkávají mrtvé prarodiče (skvělá dědečkova píseň o tom, jak je všechno mrtvé), ještě nenarozené děti s rozkošnými čepičkami a tatínka vezoucího na motocyklu rakev (kterou použije dřív než čekal). To všechno je stále modré a neskutečně širokoúhlé. Občas jsem usínala, ale stejně to mělo takovou zvláštní (patrně modrou) náladu, která ve mně přetrvává a díky níž nemůžu celý film úplně zatratit, i když absolutně netuším, co tím chtěl autor říci. (27.07.2011)

no tak já nevím... proč toihle dávali do velkého sálu? dovedu si představit, že někdo i toho nezaklimbal, ale já to nebyla. Jedna hvězda za originální pojetí, jinak tedy nic pro normálního smrtelníka. Čas u tohohle filmu utíkal tak neskutečně pomalu, že bych to tak potřebovala před uzávěrkami, ale jinak na umření :( (09.07.2011)