Teď a tady

Takové téma mě rozbrečí vždycky, ale tady to není díky scénáristům či snad hlavní hrdince. Vše je tak nereálné a pokroucené, že mě to spíš rozčilovalo. A tak mě víc dojímá otcův pohled a vedlejší role Kay Scodelario. Příběh silný, ale kamenný výraz Dakoty byl až příliš nepřístupný. Jeremy byl ale roztomilý. Nadprůměrné téma podané průměrným způsobem, který se rád ve věcech šťourá, ale nepřináší nic navíc. (15.02.2013)

'' I'm only dyin'. It's not contagious... '' Umierajúca Dakota v osemnástich má naozaj výborné, ale pritom nenásilné a neurážlivé hlášky, do ktorých naviac pumpuje podmanivo našlapaný soundtrack a to ju naopak robí živou! Veľmi živou by som povedal. Našťastie tam neboli žiadne scénky, či momenty, kde by všetci boli posraní z jej umierania a hrali prehnané divadielka, akurát som si naivne myslel, že jednou z vecí jej zoznamu bude i ukázať nám kozy. Bohužial...No romaňťárna nahovado a pre istotu, aby to tí tínedžeri nemali také jednoduché, tak Dakote prirobili jednu leukémiu. Mne sa to videlo príliš presladené a pritiahnuté za vlasy na koniec a ten jej malý brat mi tam pil neustále krv, takže ja u hodnotenia trochu pribrzdím! 55% (11.12.2012)

Problém vidím především v tom, že oproti jiným filmům s touto tématikou je Now is Good nevýrazný. První polovina je díky hlavní postavě trochu otravná, jakmile ale začne jít do tuhého, deprese padne na diváka naplno a musím říci, že ji bylo na mě v závěru až moc. Scény s hroutícími se rodiči mě dostanou pokaždé. Sice naštěstí nemluvím z vlastní zkušenosti, ale dle mého názoru je horší, než umírat na rakovinu, je mít dítě, které umírá na rakovinu. Každopádně zatímco 50/50 mělo vtip a The Fault in Our Stars příjemnou romantiku, Now is Good je v obou ohledech mírnější, až moc reálný a tudíž i těžší a ne moc zábavný. Dakota hraje skvěle, ale přesto to na víc jak 3* nevidím. (28.08.2014)

Film, který má už z podstaty děsně silný příběh. Krutý, ale pravdivý. Nebylo mi z toho dobře, ale pozitivně naladěná Dakota Fanning mi to lehce vynahrazovala. Říkám lehce, protože to, co jsem tady četl, je údajně pořád nic oproti samotné knize, která je totální depka. Tady jsem z toho filmu zase takový pocit neměl. Na druhou stranu mi nejlépe bylo v momentě, kdy se objektiv stočil na překrásné záběry britských skalisek u moře. V tu chvíli jsem si přišel svobodnej jak ten pták a myslím si, že Dakota to neměla jinak. Čtyři naprosto poctivé hvězdy příběhu tak reálnému, že nic reálnějšího už asi neexistuje. (11.05.2014)

Krásný těžký film. Kdy skutečně žijeme? Kdy jsme skutečně šťastní? V těch několika momentech, když se vznášíme v prostoru nad obřím větrákem a zažíváme pocit létání, když po soumraku sedíme na břehu moře a pozorujeme hvězdy a samozřejmě v těch několika chvílích, kdy uvnitř mozku probíhá ta vzácná chemická reakce signalizující pocit lásky. Zbytek života vlastně jen odžíváme a dožíváme. Režisér Ol Parker natočil čistý film, ten z onoho druhu divácky tak vděčné tématiky zobrazení posledního úseku člověka s ortelem nevyléčitelné choroby. Spojení dramatu a romantiky je časté a funguje, pokud si tvůrci ubalancují jemnou hranici mezi sentimentem a citovým vydíráním, což se v tomto případě povedlo skvěle, za pomoci zcela britských ingrediencí, tedy sarkasmu a černého humoru. Ol Parker je zjevně fascinován tématem, které jsou spojeny s konečností člověka, už v předchozím snímku Báječný hotel Marigold popisoval svět seniorů a jejich posledních přání, stejně jako nyní popisuje svět člověka, který ví, že smrt je blízko a chce ten krátký vymezený čas prožít naplno. Chce z něho vypustit ty momenty, kdy skutečně nežije, které vlastně nemají smysl. Teď a tady je lidský a neobyčejně procítěný film a možná ani není nejlepší z té dlouhé řady, co se rok co rok točí, ovšem emoce, které ve mne vzedmul, rozhodně měly smysl, ty necelé dvě hodiny jsem spolu s Tess opravdu žil... (29.04.2014)