Teď a tady

Film, který ve mě vzbudil tisíce pocitů a emocí, dokonce mě vytryskly i slzy, což se mě skoro vůbec nestává. Má oblíbená dětská herečka Dakota Fanning trošičku zestárla, ale stále hraje skvěle. Od první do poslední minuty mě film ani trochu nenudil, skvělé působivé záběry Brightonu a křídových útesů, kde jsem strávil rok života mě vrátily ve vzpomínkách zpět. Velmi nádherný smutný příběh, škoda jen, že jsem si prvně nepřečetl knihu. (02.10.2014)

Jeden z tých slabších "rakovinových" filmov, čo som videl. Postavené na otrepanej téme - "what to do until I die", no keď ide o blbosti ako vyskúšať drogy alebo kradnúť v obchode, tak to nepôsobí dvakrát vierohodne. Iste, ide o puberťáčku a tí majú dosť bordel v tom, čo je v živote dôležité, ale verím tomu, že 99 zo 100 s takýmto osudom by takéto veci nenapadli. Čo sa týka citovej stránky filmu, priznám sa, že viac emócií vo mne vyvolal koniec Terminátora 2 ako tento film. Vidíme tu postavy plakať, ale nepôsobia vôbec prirodzene a podobne nasilu chcú rozplakať aj divákov, no keďže Dakota tu väčšinu času pôsobí ako nesympatický fracek, tak to teda veľmi nefunguje a tradičné filozofické poučky do života na koniec tomu tiež nepomôžu. (24.08.2014)

Úplně zbytečnej film. Stejně od začátku víte, jak to skončí, takže akorát sledujete nesympatickou Dakotu Fanning, jak si poslední měsíce před smrtí strašně užívá a navazuje vztah s nějakym hezounkem ze sousedství. Ono to podle toho filmu vypadá, že rakovina je vlastně hrozná pohoda, že si můžete život užívat na plný pecky a o nic se nestarat. Sice je to dost nevěrohodný, ale řikal jsem si, že to aspoň neni klasickej srdceryvnej doják. Jenže ke konci začnou všechny ty dojemný a srdceryvný okamžiky přibejvat. Takže zhruba hodina je taková nic moc romantická komedie a zbytek klasická ždímačka na slzy. Nejvíc z celýho filmu se mi líbily úvodní titulky. Pak ještě stojí za zmínku pár záběrů z pobřeží (sice kýčovitejch, ale pěknejch) a docela slušná muzika. Tohle stačí dohromady tak na ty 2 hvězdy. (20.11.2014)

Krásný těžký film. Kdy skutečně žijeme? Kdy jsme skutečně šťastní? V těch několika momentech, když se vznášíme v prostoru nad obřím větrákem a zažíváme pocit létání, když po soumraku sedíme na břehu moře a pozorujeme hvězdy a samozřejmě v těch několika chvílích, kdy uvnitř mozku probíhá ta vzácná chemická reakce signalizující pocit lásky. Zbytek života vlastně jen odžíváme a dožíváme. Režisér Ol Parker natočil čistý film, ten z onoho druhu divácky tak vděčné tématiky zobrazení posledního úseku člověka s ortelem nevyléčitelné choroby. Spojení dramatu a romantiky je časté a funguje, pokud si tvůrci ubalancují jemnou hranici mezi sentimentem a citovým vydíráním, což se v tomto případě povedlo skvěle, za pomoci zcela britských ingrediencí, tedy sarkasmu a černého humoru. Ol Parker je zjevně fascinován tématem, které jsou spojeny s konečností člověka, už v předchozím snímku Báječný hotel Marigold popisoval svět seniorů a jejich posledních přání, stejně jako nyní popisuje svět člověka, který ví, že smrt je blízko a chce ten krátký vymezený čas prožít naplno. Chce z něho vypustit ty momenty, kdy skutečně nežije, které vlastně nemají smysl. Teď a tady je lidský a neobyčejně procítěný film a možná ani není nejlepší z té dlouhé řady, co se rok co rok točí, ovšem emoce, které ve mne vzedmul, rozhodně měly smysl, ty necelé dvě hodiny jsem spolu s Tess opravdu žil... (29.04.2014)

Takové téma mě rozbrečí vždycky, ale tady to není díky scénáristům či snad hlavní hrdince. Vše je tak nereálné a pokroucené, že mě to spíš rozčilovalo. A tak mě víc dojímá otcův pohled a vedlejší role Kay Scodelario. Příběh silný, ale kamenný výraz Dakoty byl až příliš nepřístupný. Jeremy byl ale roztomilý. Nadprůměrné téma podané průměrným způsobem, který se rád ve věcech šťourá, ale nepřináší nic navíc. (15.02.2013)