Gang Story

Gangsterka odkazující kamsi k Melvilleovi ilustruje několika způsoby hlavně to, že se už nikdy nevrátí pohádka [relativního] mládí [francouzské kinematografie]. Retro coby připomínka lepších časů se mi vzhledem k tomu běžně nepříčí. Kdybych ale nebyl vůl, uskutečnil rešerši a došlo by mi, že jméno Olivier Marchal figuruje i v souvislosti s Válkou policajtů, u níž jsem se málem unudil k smrti, asi bych si promítání rozmyslel. Problém s Marchalem je zřejmě osobní. Smrtelně vážný přístup bez špetky nadhledu, oslavování tak dokonale mrtvých hodnot [čest kriminálníků a policajtů], objímající se chlapi v kožených bundách, dokonce i vysokokontrastní kamera laciných béček, servírující masitá sousta opakujících se záběrů drsných tváří ve zpětných zrcatcích úchypně nablýskaných fantomasovských bouráků, mě nebaví a rozesmívá, nikoliv v dobrém. Snímek kromě toho ale trpí i objektivními neduhy. Představitel mladého Vidala Dimitri Storoge působí dojmem mladého ruského šlechtice se zálibou v romantické poezii, nikoliv gangtera [nepomáhá ani podoba Ivanu Trojanovi - kukadla jak zrcadla], zápletka je průhledná jako křišťál. Je jasné, že se na dráhu zločinu vydávají jen málomluvné charaktery, ale pár trochu rozvitějších vět bych ocenil, i když pohled opravdového muže vydá samozřejmě za tisíc slov. Jelikož během filmu nebyl co dělat, soustředil jsem se na nudnou, patetickou hudbu zavánějící v osudových pasážích třetí odmocninou Hanse Zimmera. A tak pár jediných prvků, které mne probudily z letargie, představovaly trefné narážky na vulgární policajtský rasismus [hlavní hrdina se honosí přízviskem gitan]. Doma se mi ještě někde válí Strážce zákona, asi na něj nechám dál padat prach. (25.12.2012)

Opäť zjavný rukopis režiséra v príbehu, ktorý sa líši azda ani nie tak pohľadom z opačnej strany zákona, ale skôr divácky atraktívnou biografickou mapou vzostupu šéfa francúzskeho gangu. Marchal si je dobre vedomý, v čom spočíva jeho sila a tak dáva dôraz na početné, výborne napísané dialógy. Zároveň však neponecháva nič na náhode a zvyšok neodbíja, práve naopak - zaobaľuje ho do efektného háva západného štýlu (gradované napätie a presné časovanie dramatickej hudby, kvázi hollywoodsky nádych) a elegantného európskeho rozprávania s prídomkom 18+. Takže nechýba ani vulgárnejší jazyk a brutalita. Charakterní, presne typovo obsadení herci a neskutočne štýlové pasáže zo 70. rokov tiež robia svoje. Veľmi solídna záležitosť. 80% (23.05.2014)

Momon si ze všeho nejvíc cení přátelství. Je schopný pro něj obětovat téměř cokoli, i kdyby to mělo znamenat, že opět, po pětadvaceti letech, poruší zákony. Co když ale všechno není takové, jaké se to zdá být? Další pecka od Oliviera Marchala, podpořená vynikajícím výkonem Gérarda Lanvina. Francouzi tenhle žánr prostě umí, což už ukázal Veřejný nepřítel č. 1. (možný spoiler!) Jediné, co mi zkazilo stoprocentní zážitek, bylo podivné sledování policií. V jednu chvíli je na hlavního hrdinu nalepených snad pět aut a v další chvíli, navíc po povedené akci, ho nikdo nehlídá.(konec možného spoileru) Dávám čtyři hvězdy, protože je to možná drobnost, ale mně to vadilo. (speciální poděkování patří uživateli topr harley za titulky) (09.04.2012)

Jestli Francouzi něco uměj, jsou to přesně takovýhle filmy. Příběh o síle rodiny, přátelství a životu v gangu je syrový, opravdový a hlavně dobře zpracovaný. Retrospektiva byla dobrá volba a musím říct, že jsem z tohohle filmu nadšena. Hlavně role Momona se mi líbila. To, že i gangster musí mít svoje zásady, protože jedině tak může přežít ve světě bez zásad. Hodně povedenej snímek. (16.04.2012)

Alespoň, že nějaké ty jistoty (na světě) jsou: „The sky is blue, water is wet, women have secrets a .....O. Marchal má tyhle syrové krimi v malíčku a (nikdy?) nezklame. Tentokráte z pohledu druhé (gangsterské) strany, navíc bez (své) herecké stálice a jistoty v podobě D. Auteuila, za to s charismatickým G. Lanvinem (takže „kus za (poctivej) kus“). Ostatní tj. sy(u)rovost, přímočarost ,vizuál (filtry).... vše při starém (dobrém). Jednoduše žádné zbytečné odbočky, přímý tah na branku, přičemž tenhle „spící tým staré gardy“, (co má na pomyslném žebříčku osobních hodnot na velmi vysoké (nejvyšší) příčce přátelství (alespoň někteří z nich), si vás (hned zkraje) lehce získá na svoji stranu a nepustí až do závěrečného rozhřešení. P.s. jen nějak nejsem sto pochopit, ty neustálé narážky na Kmotra. To, že jednomu z hrdinů přistál v posteli „present“ (resp. nabídka, která se nedá odmítnout) v podobě koňské hlavy a zde si sebou dotyční vezmou „na přátelský pohovor“ (pro zvýšení motivace k navrácení paměti), hlavu lidskou, ještě nutně nemusí (a také neznamená), že jde o stejný typ snímků. Stejně tak tvrzení (resp. holé konstatování) uživ. Rob Roy je lehce nešťastné, leč chápu, co tím myslí. Podobnost jednotlivých snímků „made in France, factory Marchal“ není čistě náhodná a otázkou zůstává (pokud nadále pojede v zaběhnutých kolejích), kdy se to divákovi začne přejídat, přičemž každý máme tu hranu „trpělivosti“ nastavenou jinak. Mě to (prozatím) nadále baví. V neposlední řadě „není (pásová) výroba jako (pásová) výroba“. Znám mnohem horší....... (10.10.2012)