Čapkovy kapsy

Nelze jednoznačně říci, že by beletrie Karla Čapka byla neprůhledná, příliš komplikovaná a proto obtížně přístupná. A přece se u značné části dobové kritiky až příliš setkávala s nesnázemi srovnatelnými s jen málokterými díly jiných významných meziválečných prozaiků. Nejde ani tak o to, že ji nezřídka odmítala, ale hlavně, že přitom docházelo k nedorozuměním, k nepochopení smyslu textů. Svéráznou kapitolu ve vztahu kritiky k Čapkovým pracím tvoří ohlas dvou knih drobných novinářských žánrů, Povídek z jedné kapsy a Povídek z druhé kapsy, vydaných krátce za sebou v roce 1929. Odmítla je kulturní levice i pravice, ale i v Lidových novinách, kde Čapek pracoval a své povídky převážně uveřejňoval, nevyvolalo jejich knižní vydání mimořádné nadšení. Za léta své existence ovšem obě knihy zaznamenaly řadu nových vydání, prošly několika společenskými změnami, získaly si nové čtenáře, kteří v nich nalézají zalíbení. Proč tomu tak je? Především také proto, že jedním z osobitých rysů povídek není samotné rozluštění záhady prostřednictvím gradace děje až k finálnímu odhalení. Do dějové osnovy detektivního příběhu vnáší autor něco žánrově zcela neorganického, zdánlivě i zcela vedlejšího, co se nakonec ukáže jako hlavní, protože způsobuje, že rámec detektivky dostává novou noetickou náplň a nabývá rysů filozofické povídky. Nic na tom nemění, že tato filozofičnost má nezřídka zábavný, takřka anekdotický charakter. S bravurou koncipované mikropříběhy mladých tvůrců, kteří svým přístupem vnášejí do stojatých veřejnoprávních vod svěží vítr, nepostrádají nic z toho, co je pro Čapka typické: vtip, nadhled, ironii, atmosféru doby a především nádherně modelované dialogy, které i po vlastních scénáristických úpravách netahají za uši. Přidáme-li obsazení naší současnou hereckou špičkou (výborné vícekreace Töpfera a Preisse, Hrušínský, Hartl, Štěpnička, Navrátil, Konvalinková, Vetchý, Holub, Javorský, z mladých je to především Martin Myšička, David Švehlík a David Novotný, vyloženě pozitivní je shledání s Heřmánkem, Satoranským nebo Víznerem, jež vídáme jen zřídka), pak je laťka nastavena velmi vysoko. Pod průhlednou, široce přístupnou a veskrze humornou maskou obou KAPES se skrývá nevšední významové bohatství. O tom ostatně svědčí nezvykle pestré spektrum protikladných názorů soudobé kritiky, která zaskočena Čapkovým jakoby odlišným intelektem, nedokázala zaujmout stanovisko, jež za ně mezitím převzala čtenářská obec. Ta totiž velice brzy pochopila, jakou řečí k nim Karel Čapek promlouvá. (10.09.2011)

Myslím, že by pan Karel Čapek z těchto adaptací velkou radost neměl. Většina herců nepodává oslnivé výkony; ovšem to, co tentokrát předvádí Jan Hrušínský v povídce Jasnovidec, je přinejmenším podivné... Ono se řekne "rázovitá figurka"; existují však určité meze civilního hereckého projevu, jež by (imho) měly býti vytčeny snahou nevynikat na úkor vyznění díla jako takového. Celkový dojem (i přes výše uvedené): Unylé; nikoliv vyloženě urážlivé (ani vůči Karlu Čapkovi, ani vůči divákovi). Zhlédnouti znovu netoužím. (06.09.2011)

Konečně pořádný a něčím originální projekt veřejnoprávní televize, myslím, že tohle se konečně alespoň vzdáleně začíná přibližovat mým představám o veřejnoprávní službě. Mladí nadějní režiséři dostali šanci prokázat svůj talent na televizních adaptacích té největší klasiky, jakou si dovedeme v kontextu české literární historie představit, dílu Karla Čapka. Jeho povídky jsou sice už tak trochu profláklé, ale to vůbec nesnižuje jejich kvality, které se nerozmělnily ani v převodu do konkrétních scénářů. Jednotlivé televizní mikropříběhy (už jejich formát je velmi originální) jsou ve výsledku sice trochu nevyrovnané, ale jejich spojením vznikne zajímavá mozaika, v níž jasně svítí jednotlivé třpytivé střípky - retrotitulky v povídce Soud pana Hlaveny, hudba a herecký výkon Oldřicha Navrátila v povídce Zločin na poště, herecký part Jana Hrušínského v Jasnovidci, atmosféra tajemna v povídce Zločin na poště, stylová variace na prvorepublikové detektivy v Příběhu sňatkového podvodníka, Ondřej Vetchý v povídce O lyrickém zloději atd. Za tento povídkový cyklus se Česká televize, ani oslovení tvůrci, věru nemusejí stydět... (11.09.2011)

Vždy jsem nějakým způsobem tíhla k tvorbě bratří Čapků. Samotného Karla Čapka mám ale ovšem raději a jeho tvorbu jsem si už jako (dejme tomu) dítě oblíbila. Dát do kupy takovýto seriál je dle mého soudu umění. S takovou předlohou se pracuje určitě mnohem obtížněji, než s obyčejným scénářem. Na první pohled v příbězích vítězí pravda, láska a spravedlnost - a to je podle mě okouzlující. Krom hereckých výkonů mě okouzlila forma zpracování a na seriál jsem se nemohla vynadívat. (05.04.2014)

Protože jsem Čapkovy povídky nečetla, oceňuji seriál jako pohodlnější způsob, jak se s nimi seznámit. Ne všechny mě ale nějak zaujaly - spíš naopak: čapkovský humor převedený do televizního seriálu ne vždy funguje, a tak jsem se místy docela nudila. Je to ale "kus od kusu" - každá povídka je úplně jiná a například "Případy pana Janíka" byly - z velké části díky hereckému výkonu Arnošta Goldflama - úžasně vtipné a čapkovsky vlídné. (26.09.2011)