MINDHUNTER: Lovci myšlenek

Člověku se jen zřídkakdy poštěstí, aby si při sledování filmu nebo seriálu říkal: „Tak tohle natočili přímo pro mě!“ Já měl ten pocit naposledy (dost překvapivě) u Rogue One a jsou to jedny z nejopojnějších chvilek, který si jako divák můžete užít. Ale pokud se jedná o dílo, které se zabývá vznikem psychologické profilace sadistických vrahů v 70.letech u FBI, a v kolonce režisér vidím jméno Fincher, tak jsem ani nic jiného čekat nemohl. A - stejně jako u v lecčems podobného Zodiaca - jsem dostal opět víc, než jsem si mohl přát. Je třeba upozornit, že tohle rozhodně není seriál pro všechny. Nejsou tu žádné akční scény, ani jiné divácky vděčné atrakce (snad až na tu trochu sexu), jen stovky dialogů, z nichž většina se točí kolem toho, jak uvažují ti nejvyšinutější lidé na světě. I proto je Mindhunter skvělý název, který dokonale vystihuje podstatu tohoto díla. Každý jistě nebude uchcávat blahem jenom z toho, že se před ním objeví podivný člověk jménem Ed Kemper a bude mu vykládat, jak je masakrování lidí náročná práce, ale čím víc toho o sériových vrazích víte, tím víc tady budete jako doma. Mindhunter je totiž až puntičkářsky přesný, co se týče odkazů i konkrétních citací, tohle, přátelé, zdaleka není fikce! Zhruba do poloviny seriálu jsem cítil až závislost, kdy jsem se v podstatě celý den už od rána těšil jen na to, až si v jedenáct večer pustím další díl. Pak tenhle pocit intenzivního poblouznění přeci jen malinko opadl, hlavně kvůli epizodě č.6, která má jen půlhodinku a působí mezi ostatními spíš jako výplň, ale později se vše zase vrátí do starých kolejí a poslední dvě části, kdy se režie znovu ujal Fincher, už opět chladně masakrují až do nejintenzivnějšího finále, jaké je v téhle branži k vidění. U jiných seriálů mi pokračování spíš vadí, ale tady se za něj modlím. 100 % (23.03.2020)

Druhá řada kvalit té první nedosahuje, i když je otázkou, zda to vůbec bylo možné. Kromě klasického problému, že je to „more of the same“ (byť Berkowitz a hlavně Manson jsou super, Kemperovi se ani neblíží), za to může také několik chybných tvůrčích rozhodnutí. Zdaleka největší úskalí spočívá v nesmyslném důrazu na soukromý život obou hlavních vedlejších postav, tedy Tenche a Carrové. Tohle je seriál o tom, jak FBI profiluje a chytá sériové vrahy, tak proč do něj cpát nějaké vztahové píčoviny a výjevy z rodinného života, které jen zabírají čas a divákovu pozornost? A neustále prudící a opruzující Billova manželka mi upřímně řečeno lezla na nervy tak, že jsem si ze srdce přál, aby jí dostal do drápů nějaký ten Speck nebo BTK. Apropo, BTK má pravděpodobně nejdelší charakterovou expozici v historii televizních seriálů – za 18 dílů jsme ho viděli dohromady asi 10 minut. Dočká(me) se ve třetí řadě? Úplně chytré nebylo ani nechat Finchera režírovat pouze první tři epizody, protože jeho práce s napětím a podprahovým neklidem je o třídu jinde než ve zbytku seriálu. Navzdory všem výtkám je to pořád televizní špička a zejména vyšetřování v Atlantě se vším tím politikařením, složitou jurisdikcí, liknavou policií a nasranou veřejností dokonale ilustruje, jak kurevsky úmornou, frustrující a po všech stránkách náročnou práci musí skuteční agenti FBI dělat. A ve finále se jim za to nedostane ani pořádného zadostiučinění. 85 % (23.03.2020)