Nejhledanější muž

Pomalý, atmosférický a kvalitní autorské počiny 70. let připomínající mix špionážního thrilleru a artfilmu (málo redundantní syžet, méně zřetelné motivace, nevyplněné vyprávěcí mezery). Informace nejsou pro lepší srozumitelnost několikrát opakovaný, mezi jejich prvním a následujícím výskytem (stvrzujícím jejich důležitost) někdy uběhnou desítky minut (Seven Friends) a stejně dlouho trvá, než dojde k jejich vsazení do širšího kontextu (např. rodinných vztahů - Jamal). Podstatné je často řečeno jenom v narážce nebo jsou vodítka umístěna někde v zadním plánu jednoho z dlouhých, precizně komponovaných záběrů s malou hloubkou ostrosti (například nápověda, jak celý film skončí, přichází s předstihem několika minut). Vzhledem k častému umisťování podstatných objektů mimo střed rámu, záleží na každém přerámování a pozici všech figur v mizanscéně. Scenárista přitom oproti předloze distribuci informací zpřehlednil a do centra dění zřetelně umístil jednu postavu (ačkoli jsem na základě knihy čekal, že protagonistou bude Brue). Zvýznamnění Bachmanna, muže, který by měl mít věci pod kontrolou, ale tak docela nemá, nahrává ústřednímu tématu bezmoci (ve vztahu k nepřehledné post-9/11 síti organizací zajišťujících národní bezpečnost). O osobním životě Hoffmanovy postavy je nám přitom paradoxně přímo sděleno nejméně, čímž je posilován zavádějící dojem, že zatímco on může autoritativně sledovat a poslouchat kohokoli, sám je sledovatelný (a manipulovatelný) jen obtížně. Obrázek o jeho charakteru a momentálním duševním rozpoložení si musíme složit z mnoha náznaků přítomných v dialozích a zejména v mizanscéně (sklenice alkoholu a cigareta definičními znaky). Náznaky jsou to přitom ještě méně určité než v knize (vztah s Frau Freyovou). Postavy dokonce vedou dialogy o prostředích, v nichž se cítí dobře a která je charakterizují (Annabel není příjemná luxusní restaurace, Bachmann je štamgastem v zaplivané přístavní hospodě). Corbijn vytěžuje noirové prostředí zabetonovaného velkoměsta s řekou, z jejíchž temných hlubin hrozí na povrch vylézt nejedno nemilé překvapení (z vody jako kdyby se v úvodním záběru vynořil také Issa). Pojetí Hamburku jako města, kde je věčně noc a prší je k našemu překvapení převráceno ve zdrcující závěrečné scéně, odehrávající se za jasného bílého dne. Dominující barvy exteriérů, interiérů i šatů postav (žlutá s modrou nebo zelenou) jsou stejně nevlídné a odtažité jako čistě profesionální vztahy mezi postavami, z nichž většina žije bez rodin i bez budoucnosti (o čemž hovoří Bachmann s Jamalem) a mají-li nějaké romantické ideály, v průběhu filmu o ně přijdou. Bachmann díky Hoffmanovu excelentnímu výkonu, korunovanému jedním z vůbec nejpůsobivějších odchodů ze scény, funguje jako autentická lidská osobnost i jako zosobnění univerzálního pocitu ztráty kontroly, důvěry a svobody. Závěrečný zvrat nepřichází odnikud, ale je nenápadně budován po celý film, jehož vyprávění je ve skutečnosti méně komunikativní, návodné a přehledné, než se jeví, neboť na jednu z dějových linií, nakonec tu směrodatnou, upozorňuje pouze mimoděk, jako kdyby neměla hrát významnější roli. Finále bourá naši představu o tom, kdo udává tón, kdo manipuluje koho kterým směrem. Po stránce řemesla a důslednosti, s jakou hájí (a nakonec obhajuje) své málo vědoucí, málo komunikativní vyprávění, nelze Nejhledanějšímu muži nic vytknout. Srovnatelně náročný, ale vděčný divácký zážitek jako Jeden musí z kola ven. 90% Zajímavé komentáře: ORIN, ScarPoul, MessiáŠ, maddy, F.W.Colqhoun (04.09.2014) (méně) (více)