12 let v řetězech

Upřímně řečeno, otroctví je blahobytnému středoevropanovi 21. století poněkud vzdálené téma, a pokud by se emoce vstřebané z takovéhoto filmu měly redukovat na pouhý nezúčastněný povzdech ("to bylo hrozné, co se tenkrát v Americe dělo"), bylo by to dost málo. Naštěstí 12 let v řetězech nenabízí tento patetický jednoúčelový impuls k uronění několika krokodýlích slz, ale dává podnět k hlubšímu uvažování: Otroctví tu není prezentováno jako zlo páchané individuálně jedincem vůči jedinci (nebo skupině), ale jako společenský problém, který je důsledkem nadřazení osobního vlastnictví morálce, nebo lépe řečeno přizpůsobování morálky principu posvátnosti osobního vlastnictví. Jistě, Epps byl zamindrákovaná pokrytecká svině se sadistickými sklony (excelentní Fassbender), ale takový Ford byl vlastně slušný člověk, který otroctví chápal jako přirozenost (neřkuli božskou nutnost), kvůli které měl také Solomona za živou věc, za svůj směnitelný majetek. Rázem se (domyslíme-li tezi o nadřazenosti osobního vlastnictví morálce do důsledků) ocitáme v dnešní době a v našem prostoru (protože co jiného je např. problém "exekucí po česku", ničící celé rodiny pro pár korun dluhu - ať už vzniklého z hlouposti, nevědomosti či opomenutí)? Když se ale vrátíme do poloviny 19. století na americký Jih a k příběhu nešťastného Solomona Northupa, tak je pozoruhodné, jak nepateticky a zajímavě McQueen příběh zpracoval. Jeho osud není interpretován jako především boj chytrého a vzdělaného černocha s hloupým otrokářem (jak by se to lacině nabízelo), ale spíš jako boj vzdělaného člověka zbaveného lidství s nesvobodou jako takovou, jako boj o holý život. Brutalita, elementární nespravedlnost, nemožnost bránit se všemi prostředky (včetně svého intelektu) a maximální utrpení jsou stavy zprostředkované s multidolarovou precizností, které nelze po technické stránce vytknout ani ň. Zimmer sice použitou hudbou vykrádá sám sebe a scénáristův tok času jsem vnímal jako hodně nelineární (čas filmu vs. Solomonův čas; to vypadalo minimálně na kubickou funkci...), nicméně výsledkem je nadprůměrný hollywoodský film, který je možná motivovaný reflexí či vyrovnáním (v tomto ohledu jsou Stud či Hlad tématicky mnohem aktuálnější a v mnohém podnětnější), ale který má celou řádku motivů a námětů ke špekulaci (24.01.2014)

Kolega Peytl to napsal za mě a já budu tak akorát přizdisráčovat. Mohl bych ho sice okopírovat a brutální lingvistikou a děsivou ftipností zabojovat o komentář měsíce, ale seru na to. Film špatnej nebyl, ale zase mě tohle téma až tak moc nebere, ale ani mě to nesralo. Song na závěr Bílá bílá bílá komu by se nelíbila...50% (15.01.2014)

Nic jinýho jsem zatim od Stevea McQueena neviděl, takže nevim, jak moc recykloval své předcházející černošská dramata. Letos si ovšem pro akademii připravil odlehčený otrokářský snímek s charismatickým Chiwetelem Ejioforem v hlavní roli, samozřejmě založený na skutečně události, kdy se jednomu svobodnému negrovi, uvězněnému v otroctví, povedlo uprchnout zpět na sever. Twelve Years a Slave je životopisný snímek a má přes dvě hodiny, takže je celkem jasné, že dřív nebo později tempo poleví a vy se začnete nudit, což se také stalo. Šťastný konec ovšem tu předposlední část alespoň trošičku zachraňuje. Rozhodně potěšila účast Brada Pitta, Benedicta Cumberbatche a Michaela Fasbendera, vůbec jsem neměl páru, že tam hrají. PS : Místy zazní několikrát cosi, co připomíná část motivu Time od Hanse Zimmera, ovšem v tom nejlepším to končí. Že hudbu poskytl přímo Zimmer jsem zjistil až tady, je to holt jeden z jeho menších projektů a je to znát...70% (12.01.2014)

Velmi dlouhý film, který například Spielbergovým snímkům Amistad či Purpurová barva sahá sotva po kotníky. Téměř bez nadsázky lze říct, že ve 12 letech v řetězech se děje dokola pořád totéž, tj. černoši jsou ponižováni, bičováni, mají strach atd., jen v různých obměnách a po nějaké hodině to začne nudit. Děj je podivně rozkouskovaný a spousta postav či situací zbytečných či nedotažených (Eppsova manželka, ostatní otroci, jako například ten náhle se objevivší běloch), nevědět, jak se film jmenuje, neměl bych absolutně šanci podle ničeho poznat, že celá ta drsná štrapáce trvala dvanáct let, skoro všichni běloši jsou ukrutné mrchy (Kdo asi hraje toho nejhodnějšího?)... A tak dále. Zahráno dobře, zejména Benedict Cumberbatch zazářil v menší, avšak působivé roli, a Michaelu Fassbenderovi jsem toho otrokáře také věřil se vším všudy. Režie mě zaujala hlavně v dlouhém záběru bičování, Zimmerova nenápaditá hudba vůbec. Tři a kousek.__P.S. Čím dál víc mě napadá, o kolik by mohl být film lepší, kdyby se Solomonovu otroctví věnovala první polovina a druhá polovina by ukázala některou ze soudních doher / proher (o kterých nám na závěr poví jen titulky). (20.03.2014)

Mělo jít o životní dílo se vším všudy, ale místo toho přišla falešná rozmáchlost, kde děj jen opisuje větší či menší kruhy. Je mi to při McQueenově očividné zainteresovanosti až trochu líto, ale ani syrové scény, ani kralující Fassbender mu tentokrát na cestě k divákovi nepomáhají. Částečně za to může skutečnost, že Hansova hudba je až příliš tklivá a tím pádem nepasující, částečně pak pocit marnosti z toho, že z castingu se vyklubaly skvěle zahrané slepé uličky (Giamatti, Cumberbatch). Ale co je nejhorší - tematicky nepřichází vůbec nic navíc. Smutně koukající (a nutno říct, že i notně podehrávající) Ejiofor je vláčen osudem, potkává slizké, zákeřné nebo slabošské bělochy a soucítí s trpícími černochy. A tam víceméně končíme. V dějových střípcích či dialozích občas fungující, ale jako celek zarážejícím způsobem průhledné. (11.01.2014)