Děs v opeře

Velmi slušný Argento. Jak se u gialla sluší a patří, dočkáme se tajemného zabijáka a jeho krvavých mordů. Vraždí se dost, není tu sice takového množství gore, přesto je provedeno špičkově a bez pocitu samoúčelnosti. Větší pozornost však na sebe strhává samotný vrah, o jehož identitě a pohnutkách neznáme vůbec nic. Jeho jednání trochu připomíná hrdinčina pomateného fanouška, který jí nutí být svědkem všeho toho brutálního řádění a to velmi účinným způsobem: jehlami na očních víčkách. I díky tomu, že se tu vraždí celkem často, není místo pro sáhodlouhou nudu - tedy až na dialogy, které smrdí papírem. Velkým pozitivem je kamera, jelikož se dočkáme několika opravdu parádních kamerových hrátek (vystřelená kulka skrze klíčovou dírku). Více v mé recenzi zde. (26.07.2010)

Opera je umelecká forma, ktorá v sebe spája dramatické divadelné predstavenie s inštrumentálnym hudobným doprovodom. Herci svoje texty spievajú. Opera vznikla koncom šestnásteho storočia v Taliansku. Preto je celkom prirodzené, že kultový taliansky režisér Dario Argento využil operné prostredie pre jeden zo svojich autorských filmov. Ja ako starý punk rocker len ťažko plne ocením zložité árie Giuseppe Verdiho, ale ako seriózny obdivovateľ talianskej giallo horrorovej filmovej tvorby som bol so snímkom "Teror v opere" veľmi spokojný. **** (10.03.2016)

Argento vytváří modelové situace, jakýkoli realismus ho nezajímá, ovšem neděje se tak kvůli efektům a exploataci. Scénář působí nevyrovnaně z podobných důvosů, jako se to někdy stává "uměleckým" filmařům, když se snaží něco zdělit a místo originálních obrazů zbudou nepůvodní koncepty. Argento však nechce sdělovat, chce rozhodně bavit či děsit, je nicméně pozoruhodné, nakolik seberelexivní jeho filmy jsou. To, že se často odehrávají v uměleckém prostředí, není rozhodně jen na efekt. POZOR budou možná následovat SPOILERY: Celý film zkoumá myšlenku, že umění je nebezpečné (jako ostatně i jeho jiné filmy už jen tím, že vraždění dopadá většinou na umělce/umělkyně). Vrah je fixován na pěveckou hvězdu, ta se ocitá v roli diváka, nucena sledovat akt vraždění - doslova nemůže odvrátit zrak (protože by si tím ublížila), zatímco vrah je neviděn, maskován (rýsuje se tu tak jistá analogie mezi vražděním a uměním, či lépe řečeno určité perverzní prolnutí obého). Naprosto účelně při násilných scénách nastupuje tvrdá hudba (která je opravdu šokující po poslechu operních árií) - oproti opeře, která má uklidňující funkci (alespoň pro hlavní hrdinku), zneklidňuje; ani v nejmenším však nejde o to, že by měla ilustrovat primitivnost vraha oproti vnešenosti opery nebo tak něco. Samotný operní režisér je bývalým režisérem hororů, nejde jen o narážku autora, ale když na konci spolu s vrahem umírá, je tak symbolicky zabit horor samotný, zůstává osamocená hrdinka ležící v trávě a konečně přichází klid. Poslední detailní záběr louky, květin a ještěrky, vyvolávající v hrdince opravdové pocity krásy, má však nebezpečně blízko ke kýči (narozdíl od naprosto bravurních scén napětí a úžasného způsobu snímání často přítomných krkavců) a silně tak relativizuje šťastnost konce a zároveň ospravedlňuje napětí a neklid jako nutnou součást umění (a tím i horor samotný jakožto žánr). Argento jistě místy nezvládá skloubit prozkoumávání těchto témat s tím, aby byl děj uvěřitelný a pravděpodobný, ale velice rád mu to odpustím. A mám-li něco napsat na závěr: krkavec je mi rozhodně bližší než ještěrka. 90% (15.10.2007)

Argento si zvolil prostředí opery,je to takový uzavřený svět jen pro opravdové milovníky a znalce tohoto žánru.Toto místo je už tak poměrně tajemné až démonické,jako i sama Verdiho hudba,která dokáže v lidech probudit hluboce zasuté vášně,ale taky touhy a naděje.Tak i stravující pocit odplaty.Bolest a utrpení ještě víc rozdmýchá vzrůstající vlnu zloby a krutosti,která svou nezdolnou bestialitou přetrvá až do nezvratného konce."Strhující dílo...Dario"! (13.04.2009)

Subjektivní potřeba, srovnat Argenta s Fulcim je neodbytná. Oba mají rádi krev a přitom úplně jinak. Argento dává přednost „decentnějšímu“ a méně samoúčelnému likvidování lidí, ale zároveň o to více pěstuje zabijákovu vynalézavost (špendlíky na lepící pásce). Bohužel zabijákův „kult“ není dostatečně vygradovaný díky neuvěřitelně tristnímu scénáři, který nejenom, že v podstatě nic neřekne, ale zároveň na sebe vrší jednu nelogickou scénu za druhou, které pak v kontextu s formou působí až trapně. Kamerová ekvilibristika démonických rozměrů je režisérovým hlavním trumfem, ale v případě tohoto filmu je poněkud zbytečná (avšak ne samoúčelná). Při zpětném ohlédnutí tak zřejmě nejvíce zaujmou vzpomínky na jednotlivé vraždy, k nimž hraje perfektní metalový doprovod, který scénu svým způsobem přitvrdí a zároveň odlehčí. Jako celek však Děs v opeře postrádá minimální kapičku napětí, protože jeho i ten nejmenší zárodek je zabit příšernými herci, které do filmu přivál zřejmě potulný spolek ochotníků. A přesto ten film má „něco“ do sebe, co mě nutí nejít s hodnocením níž (10.01.2006)