V nitru Llewyna Davise

„Kde má šourek?“ Coenovi se pokoušejí proniknout do nitra dalšího ze svých smolařských hrdinů a daří se jim to přinejmenším stejně dobře jako v kafkovském Bartonu Finkovi (také umělecké prostředí, marné snažení jednoho umělce a tematizace vztahu mezi uměním a komercí) nebo v apokalyptickém Seriózním muži (neblahé tušení, že hrdina za své průserářství „vděčí“ vyšší moci). Svým ohledáváním kořenů americké popmusic, stejně jako opětovnou spoluprací s hudebním producentem T Bone Burnettem, film zároveň navazuje na homérovskou komedii Bratříčku, kde jsi? ___ Není tudíž pravda, že by Llewyn Davis byl méně „coenovským“ filmem. Nanejvýš je vnímavější vůči protagonistovi. Právem. Oproti postavám v uvedených snímcích je totiž Llewyn aktivnější i talentovanější a zřejmě také proto nahlížený s větším pochopením a menší cynickou povznešeností, třebaže bratři nechávají na našem úsudku, zda je Llewynova neprůbojnost znakem defétismu nebo jen neochoty zaprodat se. ___ Llewynova několikadenní anabáze, na které mu společnost povětšinou dělá jen oranžový kocour, začíná zabouchnutými dveřmi a pokračuje ztrátou peněz, radostných vyhlídek i vlastní identity (to když přijde kromě posledních dolarů také o doklady). Jeho agent sice má rád lidi, ale projevuje se to tím, že často navštěvuje pohřby, nikoli tím, že by intenzivně sháněl práci svému svěřenci. Intenzivní je oproti tomu nenávist Llewynovi bývalé přítelkyně (Carey Mulligan se opět snaží většinu filmu uhrát v tomtéž hereckém módu, který je tentokrát hysterický), šokované ignorantským postojem protagonisty k minulosti i budoucnosti své i druhých. ___ Pravda, Llewyn moc neplánuje, nemá kdovíjak pevnou vůli a okolní svět nechává víceméně volně plynout kolem sebe. Možná i pro tuto nedisciplinovanost a neschopnost uchopit život pevně do rukou a prosadit své zájmy, se zas a znovu ocitá v podobně nezáviděníhodných situacích, aby svou smolnou pouť zakončil tam, kde ji započal. Můžeme se jen domýšlet, zda film začíná flashforwardem, nebo končí flashbackem, zda má být epilog vyjádřením Llewynovy nepoučitelnosti, nebo něčeho úplně jiného. ___Ač by snad i chtěl, Llewyn Davis nerozhoduje o svém osudu. To osud, možná převtělený do kocoura s velice výmluvným jménem, rozhoduje o něm. Svou absurdně bezvýchodnou film připomíná jiný příběh muže, který nevěděl, co si počít s kočkou, Juráčkovu Postavu k podpírání. Tón spirálovitého vyprávění udává hned první z mnoha baladických songů, v němž Llewyn zpívá o tom, jak procestoval celý svět a nevadilo by mu, kdyby zemřel. Také volbou písní jako kdyby dával najevo svou smířenost s přisouzenou rolí vedlejší postavy. Pro jeho životní příběh je příznačné, že zatímco na pódiu se chystá první posluchače očarovat Bob Dylan, on sám je v boční uličce mlácen cizím mužem (opakující se obraz osamoceně kráčejícího Llewyna je trefnou variací Dylanovy desky The Freewheelin‘, na němž vidíme šťastný pár milenců). __ Do jaké míry je ale Llewynova pasivita dobrovolná, a do jaké vyplývá z toho, jak jej přijímají (resp. odmítají) druzí? Většina postav si buď nedokáže zapamatovat jeho jméno (ďábelský John Goodman jako jazzman překypující vlastním egem) nebo se ho – jako kdyby neexistoval sám o sobě – snaží přiřadit k němu jinému, třeba k nemohoucímu otci, který na synův hudební výstup zareaguje projevem inkontinence a projeví se tak paradoxně jako vnímavější posluchač než hudební producent Bud Grossman. ___ Důvodem Llewynovi neoblíbenosti a skutečnosti, že nezapadá do žádného prostředí, může být jeho tvrdohlavá nepřizpůsobivost, bránící mu třeba v tom, aby častěji zpíval cizí písně. Není ale odmítnutí vnějším světem příliš vysokou cenou za zachování vlastní autenticity? Třebaže je pro něj hudba nejpřirozenější formou sebevyjádření, a pouze během hraní vyzařuje určitou jistotu, opravdu Llewyn ví, jak vypadá jeho autentické já? Nebo ho konfrontace s ní znepokojuje stejně jako vědomí, že kdesi v Akronu vrávoravě chodí a žvatlá jeho potomek? Domníval se, že otázku dítěte vyřešil. Ona se ale jako bumerang vrací. Stejně tak mizí a znovu se vrací kocour nebo myšlenka na Mikeovu sebevraždu. Pocit ztráty nikdy neodeznívá. Po vzoru doppelgängera hrdinu naopak všude doprovází. ___ Úzkost ze světa, který nás neustále tlačí k zásadním rozhodnutím, se Coenům daří bravurně vyjádřit nachladlým vizuálem i volbou prostředí jako jsou těsné chodby s dvojicí dveří na konci (z nichž Llewyn vždy přirozeně volí ty horší). Úderný střih, případně stejně výstižně použité prolínačky (nekonečná cesta do Chicaga), neotřelé nadávky („idiotský bratr krále Midase“), bizarní figurky (muž v metru, správce výtahu) a ještě bizarnější jména (Howard Greenfung) mění jednotlivé scény v brilantně načasované gagy. Sjednocujícím elementem vyprávění je přitom hlavně melancholická atmosféra nezdaru, posilována vhodně volenými songy. Film postrádá tradiční dějovou výstavu s několika dramatickými akty a katarzí na závěr. Coenovi se nesnaží jednotlivé pikareskní příhody provázat do jednolitého narativního toku. Mimo jiné na důkaz toho, že Llewyn představuje hrdinu příběhu probíhajícího na pozadí příběhů větších (v duchu Života Briana), je film dramatem bez třetího aktu. Po expozici a komplikaci přicházejí jenom další a další komplikace. ___ (Ne)dobrovolnost volby vlastním přesvědčením a požadavky veřejnosti, to jsou univerzální otázky, nad nimiž se Coenovi tentokrát zamýšlejí. Namísto jednoduchých odpovědí nabízejí nádherně posmutnělou komedii, která mi ještě dlouho bude znít v hlavě. 90% (19.02.2014) (méně) (více)