Most

Mám jednu hrozně špatnou, řekl bych až přímo hroznou vlastnost. Mám totiž rozdíváno, odhadem tak 7 seriálů a nestále přeskakuju od jednoho, ke druhému, což rozhodně nepřispívá k nějakému lepšímu filmovému prožitku. Řekl jsem si proto dost, s tím, že každý seriál zhlédnu, pokud možno, co nejdříve, v průběhu několika dní. The Bridge byl proto naprosto jasná volba, pouze 10 dílů a hlavně velmi vysoké hodnocení, tohle vše nabízelo osvěžující divácký zážitek. Po asi zhruba týdnu téhle severské podívané bych řekl, že jsem určitě udělal dobře. Most není určitě dokonalý seriál, to v žádném případě, je zde pár nelogických momentů, objektivně nejslabší pátý díl, po kterém jsem to chtěl zabalit a také na můj vkus až příliš dějových linek, nicméně tohle vše působí v porovnání se vším ostatním, jako zcela nepatrný detail. Výborná kamera, také herecký výkon hlavní dvojice a neposlední řadě velmi originální příběh o hledání jednoho vraha, kde stopy můžou vést až daleko do minulosti. V neposlední řadě bych ocenil také konec, kdo viděl, ví, o čem mluvím, takový v amerických seriálech většinou neuvidíte. Suma sumárum solidní čtyřka s tím, že snad následující sérii bude o malinký kousek lepší. Druhá série - po všech stránkách lepší pokračování. Vypilovanější, co se týká postav i vyprofilovanější, (zbozňuju tě Sago). Příběh, na rozdíl od první série s větším tahem a na bránu a hlavně opět výborně udělaný konec, vlastně dva konce a oba naprosto bez chyby. Takže abych to řekl nějak ve zkratce, některé seriály jsem měl v topce až moc dlouho a už se mi začali malinko kazit. Tak jsem jsem zvolil, čerstvou, severskou krev a je mi víc, než blaženě. (15.08.2014)

Neboť své komentáře rád otevírám novinářskými floskulemi, neodpustím si Most charakterizovat jako seriál, ze kterého na vás dýchne chlad. Nejenom chlad nevlídného prostředí, rámovaného mrazivě dokonalou kamerou, ale také chlad mezilidských vztahů. Psychologická drobnokresba sice ve vyprávění nehraje prim, od začátku je však zřejmé, že na velká vyznání lásky a srdceryvná objímání nedojde, což pomáhá zvýraznit, že nemocný není jenom hledaný vrah, ale také společnost, která ho zplodila. Saga Norén, podle mne dosud nejpřesvědčivěji napsaná a zahraná postava s Aspergerovým syndromem, pak představuje ztělesnění této citové netečnosti. Díky její mimořádné zásadovosti, ostře kontrastující s větší morální ohebnosti (a tedy větší lidskostí) ostatních postav, si seriál zachovává nadhled a nikdy nezvážní natolik, aby začal být směšný (jako Luther). Zároveň ovšem nedochází ke zveličování protagonistčina problému nebo k přehnané snaze vyvažovat její neschopnost empatie genialitou při vyšetřování zločinů. Saga je pouze maximálně oddaná své práci, od které se nechává vyrušit jen tehdy, potřebuje-li ukojit některou ze základních tělesných potřeb. Vedle ní pro mne byla hlavní přidanou hodnotou Mostu snaha prezentovat vrahovy úchylné nápady v ambivalentnějším balení jejich vsazováním do širšího společenského kontextu. Od diagnostikování tzv. vyspělých západních společností se tvůrci v závěru série bohužel odklánějí k osobním traumatům a velmi přízemním motivacím, vinou čeho dostává dost zabrat pravděpodobnost zápletky (možná ale jen podceňuji odhodlanost skandinávských sociopatů). Rozšíření záběru standardního vyšetřování o to, k čemu dochází v globalizovaném světě, však považuji za chytrý scenáristický tah, neboť jsme jim vedeni k hodnocení také menších konfliktů z makro-perspektivy. Smělá narativní struktura „od mikra k makru a zpět“ ale zároveň způsobuje, že některé navenek důležité postavy poslouží čistě účelově k tomu, aby upozornily na další ze sviňáren, které se v dnešní světě dějí (natáčení BDSM porna), a pak jsou odklizeny ze scény. Podobně jako vrahova pravá motivace organicky neprorůstá celým seriálem a vyznívá hlavně jako výsledek snahy o nečekaný zvrat, také samotné vyšetřování má podivně klopýtavý vývoj. Jeví se jako série dílčích odhalení, která na sebe těsně nenavazují, a pátrání tak vlastně začíná několikrát nanovo. Spíše než o překombinovanosti bych tedy mluvil o nedůsledném kombinování jednotlivých motivů. Semknout rozvolněné vyprávění pomáhá zejména ledový vizuální styl, v němž není pro teplejší barvy žádný prostor, a kontrastní dvojice vyšetřovatelů, z nichž především Saga je pro mne dost silnou motivací k načetí druhé série. 80% Zajímavé komentáře: Marigold, DaViD´82, Lischai, Bluerider (08.12.2013)

1. série: Pro milovníky "over-twisted" a sociálně uvědomělých severských detektivek něco jako obchod s luxusní čokoládou. Seriál sice rámcově následuje model amerického thrilleru o tematickém zločinu, ale samozřejmě ho překládá do severského hodnotového systému a vnímá ho v kontextu společenských fenoménů - tajemný zločinec pak do určité doby funguje jako Nolanův Joker, tedy inscenátor jevů, které odhalují zálibu poklidné společnosti v excesu. Některé jeho "zkoušky" jsou brilantní a jejich hraniční morálně-etická povaha překračuje rámce běžné politického korektnosti. To, že pak Most přeci jen směřuje ke "smířlivějšímu" motivování pachatele je něco jako očekávaná daň, která nijak nekazí rozkoš z chaosu, který "TT" páchá. Navíc na tuhle daň připadají závratné zisky - nádherně asymetrické ústřední duo s žoviálním Kimem Bodniou a mimozemskou Sofií Helin (její Saga mi konečně osvětlila, co je pro některé ženy na Cumberbatchově Sherlockovi tak sexy), metrosexuální light design i rámování záběrů, které je chladně krásné a chrání Most před úpadkem do sentimentu a žánrových klišé. Čistá rozkoš z vizuálu promyšleného do posledního nepodstatného záběru (i vycpávková scéna, v níž detektiv vystupuje z auta a jde domů je nasvícená tak, že člověk vidí, jak o ní někdo přemýšlel jako o nedílné významové součásti celku), studená a odtažitá atmosféra, zajímavá sonda do skandinávského svědomí a navzdory předvídatelnosti i silně emotivní finále... Pokud jenom trochu berete na jména jako Mankell, Nesbo či Larsson a občas fetišisticky slzíte u BBC verze Wallandera, tak tohle musí jít skrz krunýř do omrzlé krajiny srdeční. 2. série: Trochu víc oslích můstků a zvláštních nesouladů, opět opakování trochu účelové práce s vedlejšími liniemi (postavy a jejich osudy se objevují jen jako účelové "komplikace" zápletky), na druhou stranu se tvůrci tentokrát poučili a konstantně udržují napětí i "globální" perspektivu případu. Pokud první série šla kolem 7. dílu trochu dolů, tady je tempo konstantní a gradace se paradoxně dostavuje přesunem do intimní roviny postav. Závěr patří k nejlepším, co jsou v žánru k vidění, nechybí monstrózní cliffhanger hlavní zápletky, ale největší sílu do vyprávění vnáší opakování motivu pomsty z koncovky série první. Jens jako "dědictví" první série funguje po celou dobu skvěle a i když možná už dialogy a sociální "faux pas" Ságy a Martina nemají tu intenzitu, vyhublý přízrak "teroristy pravdy" posouvá jejich vztah dále až k hořkému finále. Moc se těším na pokračování, protože tvůrci ukazují schopnost držet kvalitu, neměnit koncept a přitom se posouvat dál. Saga na rozdíl od Sherlocka navíc nepodléhá pozici "asociální superstar" a čím více se otevírá, tím více je lidská, nedokonalá a tím i méně cool. Vlastně je svou umanutostí dost otravná a v některých aspektech začíná evokovat kolegyni Lundovou. (02.01.2013)

No, je to úleva, že dobré kriminálky v Evropě netočí jen Britové. Švédsko-dánská koprodukce dává Mostu unikátní severský feeling. Kromě určité překombinovanosti nemám tomuhle kousku co vytknout. Největším tahákem je určitě ústřední detektivní dvojka - bodrý Dán Martin s komplikovaným rodinným životem a tak trochu sociopatka Saga ze švédské kriminální policie. Mezi těmi dvěma není žádné romantické napětí, což je osvěžující, ale přesto je fastinující jejich komunikaci sledovat. Hlavně díky tomu, že Saga má problémy s každodenním běžném konktaktu s lidmi, pro což má Martin až svaté pochopení. Posledních pár dílů jsem dala na jeden zátah, až tak se to ke konci rozjede. A potěšilo mě, že Skandinávci umějí tnout do živého - nejen co se týče obětí, ale i co se týče společenských problémů. Nedivím se, že Britové i Američani chystají remake. (15.03.2013)

První série dobrá. Stojí to hlavně na skvělé dvojici detektivů. Vděčnější postava je mimoň Saga, ale veselý sympaťák Martin je výborný protipól a všechny jejich interakce mě fakt bavily. Samotný případ byl dost přitažený za vlasy, ale zaujalo mě to. Řemeslná úroveň si nezadá s americkou či britskou tvorbou a ve své šedivé chladnosti je i předčí. (10.03.2015)