Proti větru

Neřekl bych, že si film zaslouží tak nízké hodnocení. Děj je sice chvílemi možná příliš účelově vyumělkovaný, Audrey Tautou zde účinkuje spíše jako tahák na diváky, ale film má svébytnou atmosféru, která se mi líbila, Benoît Magimel dělá, co může a v závěru přijdou až nečekaně silné emoce. Režisér naprosto vynechal emoce v úvodu po zmizení (a udělal velmi dobře), o to více pak přitlačil na pilu v závěru (a udělal opět velmi dobře). Děti jsou důležitým a nepostradatelným prvkem snímku, ale přitom nepřekročí pomyslnou hranici využití jejich roztomilých tvářiček jako prostředku k manipulaci s divákem, jako to ukázkově předvedl např. Martin a Venuše. (18.04.2013)

Téma k tomu sice vyloženě vybízí, ale tady nejde o klasickou citově vyděračskou rodinou slaďárnu, kterak si zlomený otec hledá slzopudnou cestu ke svým lošťomilouškým dětičkám. Naopak, většinu času má co dělat sám se sebou. Navíc je přeskočen první rok po náhlém zmizení čili fáze úvodního prolévání slz se nekoná. Ovšem po roce již okolí očekává, že se vzmužíte, začnete být dobrým otcem, posunete se dál, přestanete se utápět v žalu a přestávají se i tolerovat výstřelky smutku a sebevýčitek. Co jiného než pokus o nový začátek zbývá? Některé z linek vyznívají poněkud do ztracena i nadbytečně a především ve střední pasáži je to poněkud zdlouhavé, ale zároveň to po celou dobu působí dojmem, že takto nějak by to asi probíhalo. A byť se to tváří chladně až nepřístupně, tak přesto (či právě proto?) v závěru dojde na jednu z nejemotivnějších scén poslední doby. (16.08.2012)

Film o rodičích, dětech a odpovědnosti. Řekněme to takhle - francouzské drama o rodině, která je jedním ze základních kamenů v každém z nás. Zní to jako klišé, ale vztah Paula a jeho dětí mě okouzlil. Oceňuji, že divák celou dobu netuší, jak to vlastně celé dopadne. Jenže první půlka se tak vleče, že tu druhou půlku jsem byla schopná dokoukat až napotřetí. Což je škoda, protože ta druhá půlka, kdy se všechno vyšetřuje a vysvětluje, patří k vrcholům (zejména scéna v zahradě, kde Manon upadne) celého filmu. (11.08.2013)

Vysvětlení v závěru je celkem zbytečné a hodně celý film "zdepkuje". Přítomnost "hvězdné" Audrey Tatou považuju spíše za škodu, protože Benoît Magimel, jeho děti a všechny další menší postavičky z příběhu celý film v pohodě utáhnou sami. Neseděl mi motiv zbrklého sexu, proti ostatnímu ale nemůžu mít námitky a tak si jen povzdechnu, že i na pláži kde se koupat nedá a celý vítr fučí vítr, by se mi jeden z Paulem obývaných domů moc líbil. Nenápadný, nijak zásadní, ale povedený filmeček. Festival francouzských filmů 2012, Brno, Art. (23.11.2012)

Příjemný - ve smyslu stylu, jakým byl natočen - film o tom, jak se rodina vyrovnává s tím, že od nich odešla matka. Anebo je všechno trochu jinak? Na konci dojdeme rozhřešení, což je rozhodně pozitivní. Snímek mi ale přece jen chvílemi přišel takový trochu unylý a lehce bez nápadu v tom, kam vést příběh v klidnějších momentech. (01.11.2016)