Hon na lišku

|| Scenár: E. Max Frye, Dan Futterman | Hudba: Rob Simonsen, West Dylan Thordson | Distribúcia: Sony Pictures Classics | Štúdio: Annapurna Pictures, Likely Story | Rozpočet: 24 miliónov $ | Tržby: 14,7 milióna $ | Ocenenia: Oscar - 5 nominácií (HR Steve Carell, VR Mark Ruffalo, Réžia, Scenár, Masky), Golden Globes - 3 nominácie (Drama, HR Steve Carell, VR Mark Ruffalo). Spolu - 13 výhier a 45 nominácií || Smutný, ponurý film od začiatku do konca. V zásade nemám v obľube filmy, ktoré stavajú na polutovaniu postáv, a ani u Foxcatcheru to nebolo inak. Je to však tak natočené a zahrané, že sa na to raz pozrieť a zamyslieť dá. Je otázne, koľko podobných príbehov na svete prebieha: Koľko talentov je uškrtených kôli egu iných a koľko dobrákov je zlikvidovaných kôli moci takých, ktorý by ju mať nemali... 4 hlavne kôli finále. 76% | HD, THX, EN DTS | (09.02.2015)

Steve Carell oprávnená nominácia na oscara, často človek až neveril, že je to on. Nomináciu síce dostal aj Ruffalo, dobrý bol možno ale len tým, že bol netradične bradatý. Naopak, Tatum prekvapil, kto vie, či to môžeme nazvať hereckým výkonom, ale nasteroidovaný s chôdzou ľudoopa na mňa pôsobil dôveryhodne. Dojem zo skutočnej udalosti zlepšuje vcítenie sa do deja. V resumé ale tento režisér opäť neprekvapil a pritom točí len životopisáky. Emociálne to pojal dosť chladne a vyprahnuto, tak ako asi aj šport box sám o sebe je. Ale ak teda riešime vzťah bratov, mohlo to byť viac vyhrotené. Najväčším sklamaním bolo zákulisie vraždy, kde vlastne táto šokuje, no divák vlastne nemá úplne jasno, prečo sa tak stalo. A to je chybou. (26.12.2015)

Temné dejiny športu, tentokrát z prostredia zápasenia. Box, futbal a podobne príťažlivé a komerčné športy sa predávajú lepšie aj v kinách, preto tvorcovia nemohli nechať nič na náhodu. Obsadenie luxusné, téma desivá a spracovanie temné ako pri najkvalitnejších thrilleroch. Niekoho možno zmätie pomalé tempo, to však má svoj zmysel, ticho pred búrkou nikdy nebolo hlasnejšie. 80%. (01.02.2015)

Foxcatcher mohl být tak vynikající film. Tedy, kdyby nebyl natočen podle skutečné události, kdyby se v něm všichni nechovali jako retardovaní dementi, kdyby ho natočil někdo jiný a kdyby to celé bylo o něčem jiném. Mne totiž hodně nebavilo sledovat Marka, jak neustále čumí do zdi a bez toho by byl film o hodinu kratší. Také nejsem velkým vyznavačem sportů plných láskyplného osahávání při tréninku a marných pokusů o úchop při zápase. Takže jediná hvězda je za milionářského trenéra Du Ponta, který sice o sportu nevěděl nic, ale za to byl vynikajícím ornitologem, filantropem a filatelistou. Ten by mohl být ozdobou jakékoli parodie, ale v tomto spolehlivém uspávadle u mne vzbudil pouze lehké pousmání. (13.07.2015)

Typická oskarová velesračka. A myslím, že má nevraživost rozhodně není způsobená tím, že xmrti zbožňuju machistické sporty, při nichž si dva shrbení vysteroidovaní tuponi navlečení v teplobarevných Frištenského pitkáčích s gustem projíždějí zpocená podpaždí, ochmatávají si koule a vzájemně se lepí šulínlínkama na prdele. Ne, té homoerotiky tam příliš není a mé rozhořčení pramení zejména z toho, že jsem musel strávit dvě hodiny čuměním do kamenného vepřového xichtu Čuníka Tatůma, jenž celé tři čtvrtiny té doby někde seděl, mlčel, tvářil se jako debil a občas řekl „Márkšulc“. Ano, role mu sice sedla jako downovi bryndák a neviděl jsem s ním film, kde by vypadal přirozeněji, a ani nejsem absolutně na pochybách, že skutečný Márkšulc byl podobně prkenný vypatlanec, avšak od filmu většinou očekávám i děj a ne jen sáhodlouze ubíjející pičovinu o tom, jak si „jaderný fyzik“ našel mecenáše v podobě psychotického mamánka, sedí spolu v křesle a mlčí. Přišlo mi to asi tak stejně poutavé, jakoby někdo natočil autentický příběh Heleny Fibingerové, v němž by si tři hodiny jen leštila koule, sem tam na sebe po šimpanzím ukázala, oduševněle pronesla „HE-LE-NA“ a v poslední minutě by ve svých typických, růžových vlněných ponožkách s puntíky, které bývaly kromě ukrutně chlupatých končetin šarmantní součástí jejího vycházkového outfitu, v tramvaji zasedla nějakého chudáka, jehož přes to vole přehlédla, a zlomila mu spodinu lebeční. … Moment… „Haló? Kdože to volá? Michálek? Ne, Vláďo, opravdu ti nechci prodat práva ani scénář, ještě bys to fuckt spáchal, Šádvel by se z toho zase vystříkal do květináče, v něm pak vyrostl další Madsbender a svinili by to tady svými obsáhlými psychoticko – interleguáními bláboly už tři. Ale mám v šuplíku skvělý příběh venkovského faráře, je v tom spousta zprzněných dětí, ovečky a ….. cvak….. Nezdvořáku zkurvený!“. Tak, už jsem zpátky. Takže, zkrátka jediným pozitivem na této otravné umorousané zhovadilosti je Štefan Karel, který s nalepeným obřím rypákem zvládl toho zbohatlického pošahaného mazánka natolik slizce, až člověk úplně ztratí chuť na vlastní sestru i s vědomím toho, že by to jednou mohlo rozdělit rodinný majetek. (09.01.2015)