Les Adoptés

Po celý film jsem věděla, jak to dopadne, i když jsem pořád doufala v opak. Tenhle francouzský doják má výbornou atmosféru, záběry a herce, ale bohužel se najdou i hluché momenty. Sto minut mi zabralo celé odpoledne. Každopádně obzvlášť Mélanie je výborná a na to,jak jsem byla skeptická se mi to líbilo. (15.07.2012)

Po nečekaně dlouhé době mi opravdu sedl nějaký francouzský výrobek; a hned na 200 procent. Les Adoptés můžou být v jádru nenápadným snímkem (viz množství hodnocení, mimo jiné), zároveň vám ale jeho prostřednictvím garantuju nezvykle vysokou míru sugesce. Stejně tak jsou Les Adoptés v zásadě dynamickým, leč vůbec ne chaotickým výtvorem. A emoce jimi prostupují tak nenuceně, tak vytrvale a tak intenzivně, že i přes jednoznačně baladický charakter příběhu divák na konci vlastně ani nemá jasno, zda právě zhlédl příjemný či spíše nepříjemný film. --- Za to může hned několik prvků: krásně dramaticky vtipná postava Mélanie, vážně roztomilé děcko a hned několik božích nápadů (masky), respektive scén (lakování nehtů). Les Adoptés jsou jednoduše debutem z nejpovedenějších: Scénář se vedle jiného může pochlubit bravurně vykreslenou sourozeneckou chemií (zdá se mi to, nebo je tenhle vztah vedle rodičovského a mileneckého na poli filmu obecně "utlačován"?) a tím pádem i originálním uchopením tradičního motivu "létání z hnízda", režie si může přičíst k dobru třeba mé nadskočení při havárce a technické stránce prostě nejde vytknout zhola nic. Zvuk (to pištění!), kamera (to ostření!), světlo - všechno špička. --- Jinými slovy: Doteď jsem měl jasno, že je Mélanie Laurent citlivou (přirozenou) herečkou - dneškem se v mých očích pro jistotu změnila v citlivou umělkyni. Její režisérský debut bych mohl sledovat donekonečna (kdybych měl teda po ruce nekonečné zásoby kapesníčků); a proto uděluji jedny z nejjasnějších pěti hvězdiček, jaké ode mě ČSFD pamatuje, a okamžitě také vážený status "oblíbeného filmu". --- *Dojaté popotáhnutí* ... (20.09.2013)

Nemám takové komentáře ráda, ony o ničem totiž nesvědčí, ale u tohoto snímku prostě nevím moc co říci, ale zase si podle mě komentář zaslouží a tak píši jen: WOW, TO BYLA BOMBA!!! Ne vážně. Nádherné drama ponurého příběhu, ze kterého i přes všechny zlé věci vyleze něco dobrého. Co se týče herecké hlavní trojice, tak jsem opravdu speechless. Všichni do jednoho předvedli tak věrohodné výkony, že jsem nečekaně zase brečela (jsem hrozná cíťa co se filmů týče no...). A co teprve ten malý klučina, jakože jeho pokoj bych jako malá nechtěla, asi by mi ten tmavý přeplácaný pokojíček naháněl hrůzu (seriously dyť to byla tak kýčovitá tapeta, že mě z toho bolely oči), ale byl hrozně roztomilý a ten jeho nevinný kukuč. Z něj jednou možná vyroste nějaká ta dobrá francouzská herecká hvězda, ale těžko říct. 4,5* - k dokonalosti tomu přece jen něco chybělo. (20.10.2013)

„Líbil se vám ten Carver, co jsem vám dala?“ - „Jo, moc. Opravdu. Bylo to dobrý.“ - „Ten konec, kdy umře v bitvě!“ - „Jo, ta smrt… ta bitva… všichni ti mrtví lidé…“ - „A vezmete si ho tentokrát s sebou?“ Režisérka mě svým celovečerním debutem potěšila. Líbily se mi změny pohledů, kdy se film postupně soustředí na Marine, pak Lisu, a nakonec Alexe (3 cca půlhodinové bloky). K Marine jsem si našel cestu hned (její nadšení z Šarády zapůsobilo). A bavil mě její nový vztah (zvlášť milé návštěvy věčně promoklého čtenáře). Rozesmály i Lisiny snahy najít správný sport pro syna, stejně jako Clémence a její kulometně rychlé promluvy. Dějový twist vše změní a náhle se rozvíjí něco jiného (vývoj naštěstí nepotvrdil má skeptická očekávání). Pohodová atmosféra nicméně zmizí a dostaví její melancholická příbuzná. Ta divákovi nabídne smutek, dojímání, frustraci, sdílení i pomalu skomírající naději. Osobně mi krom některých emocionálních výstupů vadil jen roztomilý synek, který mi (nepřekvapivě) lezl na nervy, jinak spokojenost, za mě slušné 4*. (02.02.2020)

Myslím si, že za ta léta dovedu rozpoznat dobrý a špatný film, a také že těch, které nepatří do žádné skupiny není mnoho. Samozřejmě - jako u všeho - musí přeskočit jiskra, hvězda nebo kobylka luční, a člověk se "dostane do filmu" anebo se nic nestane a člověk z něj "vypadne ven" do jakéhosi meziprostoru, a říká si, že se na nějaký filmy může vykašlat, i když to přesto neudělá. Tady žádná jiskra ani luční kobylka nepřeskočila, navíc jsem cítil určitou nepříjemnost či nechuť, která se během promítání uměrně zvětšovala, konec byl už jen obtížně snesitelný. Samozřejmě jsem si zde přečetl všechny příznivé kritiky a žasnu, jak je možno vidět svět/film v tak rozdílné podobě. Ostatně nesáhl bych po tomto filmu, kdybych v poslední době neviděl filmy jiné ženy, Kelly Reichardtové, které mě uchvátily svou (nikoli její) ženskou autenticitou. A mezi nimi také leží hranice mezi dobrým a špatným filmem. Dobrý film je ten, který si chci zapamatovat (i když se mi to málokdy podaří), špatný je ten, na který chci co možná nejdříve zapomenout (to už je bohudík snazší). O čem že tohle bylo? (29.11.2017)