Stockholm East

Oklikou po povrchu místo "po skandinávsku" na dřeň se Stockholm East bohužel dopracovává k rozpačitému hodnocení. Příjemně minimalistickou hudbou a obrazem jakož i herci boduje, ale vysolit tolik klišé a upřít obecenstvu pořádnou výstavbu charakterů - to se prostě neodpouští. Sorry, rozhodně se víc vyplatí podívat na Another Earth. (19.04.2013)

Anders: „Začíná to v půl desáté.“ Anna: „Já vím.“ Anders: „Vážně nepůjdeš?“ Anna: „Ne.“ Anders: „Myslím, že by to bylo dobré. Anna: „Kvůli čemu?“ Anders: „Kvůli tobě. Kvůli nám. Abychom to uzavřeli.“ Anna: „A tím to podle tebe skončí?“ Anders: „Chci ho aspoň vidět. Chci, aby se mi podíval do očí.“ Anna: „A co uděláš? Zabiješ ho? Tím to skončí?“ Prísť o dieťa je situácia, v ktorej sa nechce ocitnúť žiadny rodič. Mama ju prežíva inak (navyše si kdesi vo vnútri vyčíta, že za to môže). Otcovia dávajú svoju bolesť najavo inak. Bolesť, ktorá sa nedá zvládnuť, nedá sa zabudnúť a býva dôvodom rozpadu vzťahu. Potiaľ je to logické. Anna začne navštevovať psychológa, dôležitejšie sú pre ňu však rozhovory s Johanom. Johan tiež kvôli niečomu trpí. Ale kvôli čomu? (17.01.2022)

Tenhle film celou dobu balancuje přesně na pomezí čtyřkového hodnocení. Nakonec ale spadne dolů, těsně před cílem. Samozřejmě mám teď na mysli konec, který mi přišel, jako z amerického a nikoliv švédského filmu. Herci jsou jinak přesvědčiví, příběh celkem taky, ale tohle celá přijde naprosto vniveč. Škoda, nedá se nic dělat, jsou na světě i horší věci, to zcela nepochybně. (21.06.2014)

Poctivá deprese, kupodivu lehce protkaná optimistickou linkou. Ale nebyli by to Švédi, aby i ta neměla mrazivý podtón. Nedovedu posoudit, jestli je příběh realistický, nebo kompletně vycucaný z prstu, ale nedá se mu upřít podmanivost a osudovost. Smutná tvář Iben Hjejle mě dostala skoro okamžitě. Pak už jsem střídavě trnul strachy a střídavě se nechal unášet obrovskou pocitovostí snímku. Skandinávcům tohlež klišé budu z ruky zobat asi pokaždé, a ještě si hlasitě řeknu o přídavek. Na vysoký nadprůměr vytáhla film dvojice protagonistů. (10.01.2013)

„Vím, že to, co jsem tehdy poprvé k Anně cítil, nebyla láska. Byla to taková podivná sounáležitost, a ještě podivnější touha pokusit se ji zachránit. Zachránit alespoň ji…“ Jak se smířit s vlastní vinou, svědomím, výčitkami, lítostí a chybou, kterou nelze vrátit zpět? S pouhým pomyšlením na to, že jste 2 rodičům nešťastnou náhodou vzali jejich dítě? Divák zdánlivě nevinnou, vlastně oboustrannou terapii a onu sounáležitost chápe, ale je mu jasné, že to jednou praskne. A pak nastane problém. Naladit se na hlavní postavy není těžké, do jisté míry se jim dá i porozumět. Problém ovšem je, že místy to nepůsobí zrovna uvěřitelně. A ten „hollywoodský nádech“ se projeví zejména k závěru, který je skoro až trapně jednoduchý a předvídatelný (opravdu produkce ze Skandinávie?). A ta pachuť mě nutí dát pouze lepší 3*. „Když poznáš pravdu, osvobodíš se. Nestojí to někde? Zní to tak jednoduše. Jako by něco někdy bylo tak jednoduché. Já i Anna jsme skrývali každý svou pravdu. Ta její byla o dítěti, které v ní rostlo. A moje lež zas rostla ve mně.“ (16.01.2022)