Bůh ti žehnej, Ozzy Osbourne

Naprosto se ztotožňuju s názvem tohodle dokumentu... Jen málo lidí na Světě položilo tolik na oběť metálu, jako Ozzy. Jeho tvorbu mám docela zmáknutou, slabší je to s Black Sabbath. Zkusím se na to krapet zaměřit :o). Dokument mi dal celkem dost novejch informací. Ale jeho forma není tak svižná jako třeba Diego Maradona. Tady je to krapet zabržděný tím, že tady mluví celkem dost jeho dětí, příbuznejch, což je sice dobrý, ale mě třeba tolik nezajímalo, jak byl Ozzy fotřík. Spíš se to mělo víc zaměřit na hudbu. No, je to pořád jeden z nejvlivnějších tvůrců a i v tědlech letech točí desky a ty desky nejsou srágory... Jednou se snad dočkáme celovečeráku na způsob Bohemian Rhapsody... (18.12.2020)

Sedmsetsedmdesátýsedmý pokus nalézt v Osbournovi něco, co tam nikdy nebylo. Ano, tedy opět selhání. Ozzy nikdy neměl v sobě křehkou rozervanost Amy Winehouse, neochvějnou integritu Lemmyho Kilmistera či pop-kulturní osamělost Kurta Cobaina. Naopak to byl nesvéprávný šašek bez jakékoli nadstavby, zoufale potřebující někoho, kdo mu nalajnuje život místo další čáry koksu, což se mu podařilo až po přimknutí k Sharon Osbourne, která ho dokázala udržet v mezích jeho dětského pokojíku (kleopatřino pojmenování "vyplašené dítě v dospělém těle" je poměrně trefný). Dokumentaristé, očividně fanoušci, se s tím odmítají smířit a zaobalují celý film do sledování Osbournova turné po dobu dvou let, k čemuž se neváže ani desetina stopáže. Místo toho po x-té sledujeme rockerův život od plenek, přes nejznámější etudy jeho života, o kterých ví i moje bába a čím dál tím paničtěji v celém průběhu dokumentu všem dochází, že z tohoto materiálu prostě nic vymáčknout nelze. Ozzy Osbourne je člověk s bezpochyby výjimečným hlasem (jakkoli pro mě se jedná o ekvivalent čištění zubů cirkulárkou), ale opravdu ničím jiným za ním. A tedy zkrátka nebylo o čem točit. (08.11.2016)

Je to v podstatě docela smutnej příběh, kterej se dá shrnout jednou větou, kterou sám Ozzy ve filmu pronese: "I had a car, I had a house, I had a lot of money.... I was king of the fucking world in my 22." Je až zajímavý, jak může ustrašenej kluk a introvert s malou dušičkou ukrytou někde uvnitř dělat frontmana jedné z největších metalových kapel. A aby to všechno nějak ustál a zvládl, tak chlastal a bral všechno, co bylo po ruce. A když pak v závěru dokumentu pronese, že až teprve teď (po šedesátce) je šťastnej a užívá si život, je to fakt smutný. A řidičák si taky udělal na starý kolena, protože celej život byl tak mimo, že by mu ho nikdy nedali. Ale teď se cítí svobodnej, sedne do auta a jede, kam se mu zachce. Tomu říkám paradox. :) A i když už mu to moc nezpívá a je celkově takovej zpomalenej, jsem rád, že jsem ho před pár rokama viděl naživo. Protože Ozzy je prostě legenda, ať se děje, co se děje. (01.10.2016)

Před mnoha lety jsem byl na Ozzym na koncertě na pražském Strahově, a těch rockoték a videoték, kde ho na tanečních parketech klubech hráli, ale až teď jsem se o tomto umělci něco dozvěděl. Pobavili mě některé hlášky jako "vždy o všechno přišel, o Black Sabath, ženu, děti tak to chtěl zabalit v rauši"."Pil do bezvedomi to jediné ho zastavilo". (20.12.2020)

Nebavil som sa. Neviem, čo chcela rodina Osbournová týmto filmom povedať. Najskôr na Ozzyho nahádžme všetku špinu, čo sa doňho zmestí a v posledných 10-tich minútach vyvolajme obrovské zľutovanie? Osobne u mňa Ozzy klesol po tomto filme z takmer nulovej vedomosti na hranicu absolútneho znechutenia. Dokonca ju možno prekročil. Takýto človek si nemá prečo zaslúžiť akúkoľvek štipku obdivu. A s touto nechuťou sa zviezol aj samotný film. (05.06.2013)