Tmavě červená

Argentův velký take na BLOW UP včetně explicitní domýšlivosti a obsazení Davida Hemmingse. Nebylo by to špatné, ale je to až programově táhlé a byť tomu pomalému tempu dodá soudnost poněkud strohý a přísný závěr, tak si nemůžu pomoct, ale místy jsem se při všech těch nekonečných scénách kde se Hemmings opatrně prochází nějakou místností či domem, poněkud nudil. Nebavili mě ani jemné prvky komedie (šílený fízl, opakovaný vtip výlézání z auta střesním oknem), visuálně to není tak silné jaké argentova prvotina, velký plus za dětský motiv, soundtrack od Goblin a originálně udělné vraždy (vč smrti záporných postav). Kdyby to Argento stáhnul na 90 minut, bylo by to skvělé giallo, takhle bych řekl, že je to sice pěkná, ale trochu namachrovaná sračka. (01.08.2019)

Okie, tohle je taky fajn, detektivní linka funguje a je hodně sympatické, že tu hraje roli namísto "něco jsem viděl, ale nevím co" poměrně inovativní "něco jsem slyšel, ale nevím co", což sice není zrovna inovativní, ale minimálně to potěší. A koneckonců, James Spader tam má taky slušnýho klona. Jinak si uznáni zaslouží taky skvělá hudba, ale.. Nemůžu si pomoct, půlka filmu mě vůbec nebavila, nevím proč, ale prostříhání dost možná pomohlo, pak by to klidně bylo za pět. (12.09.2016)

Omšelá detektivka, která se místy stává značně úsměvnou, má největší slabinu ve scénáři. Všichni civilisté při pohledu na brutálně zmasakrované mrtvoly zachovávají stoický klid a bez hnutí brvou se vydávají na strastiplnou pouť za hledáním vraha. Naštěstí jim vždy přispěchá vstříc náhoda, která jim šikovně poodkryje další indicii. Vraha známe od první chvíle, co jej spatříme. Pokud by někdo zůstal na pochybách, ozve se pro jistotu jeho hlas v telefonu. Záběry, které nemohly šokovat publikum ani v polovině sedmdesátých let, zřejmě mají navodit atmosféru strachu. Jediný strach mohly však prožívat kostymérky při pohledu na to množství červené barvy, která různě stékala a kapala, zda půjde vyprat. Za nejveselejší scénu považuji závěrečnou reklamu na kvalitu italských šperků, které mohou v případě nouze sloužit jako instantní gilotina. Dobré vědět. Hudba je celkem povedená, leč soustavně mi svými motivy připomíná muziku ze série Policajtů s Budem Spencerem. (11.11.2020)

Tento film nezačal pre mna zaujímavo,lebo to začalo predstavením kde hovorila niečo ako jasnovidka,že vie čítat myšlienky,lebo na mna to vyznelo troška groteskne ale od tej chvíle to začalo mat grády.Další z Argentoviek kde je tajomný vrah,ktorý svoje obete veselo masakruje a je tu tá nadherná tajomnost,prečo si vždy rád pozriem film od Argenta.Hudba tu nebola agresívna ale viac upokojujúca,také príjemné tony aspon po vačšine.Ako mu auto prešlo po tvári,to bolo silné drastické.Na viac ako dvoj hodinový film,tam bolo pomenej vrážd ale nevadilo mi to,lebo film disponuje veľmi svižným dejom.Pravé giallo s pravým nefalšovaným strachom.A ten šialený koniec ma len utvrdil v tom,že to je jedno z Argentových najlepších diel. (24.04.2014)

Máloktorý režisér dáva prednosť opulentnosti obrazu a emócii vízie pred samotným príbehom tak ako to robí Dario Argento. Ako filmára par excellence ho zaujímajú predovšetkým filmové kvality a príbeh je viac-menej len zámienkou na rozohranie bizarných fantazmagórií, ktoré sa nám zvyknú premietať v hlave vo chvíľach tesne pred spánkom alebo pred zobudením - vo chvíľach, kedy už nerozlišujeme realitu od sna a naopak. V "Hlbokej červenej" hudobníka v podaní Davida Hemmingsa fascinuje i desí vrah vyčíňajúci v jeho okolí a vydáva sa po jeho stopách. Argento vychádza z klasických libri gialli - literárnych krimi thrillerov brakovej úrovne a produkuje geniálny horor, ktorý diváka predovšetkým silne magnetizuje, pretože triviálny príbeh so sériou brutálnych mordov kombinuje so subtílnou atmosférou talianskej metafyzickej maľby (ľudia-figuríny, pusté námestie s mohutnou fontánovou sochou), kontemplatívnym melancholickým retrom Američana Edwarda Hoppera (citácia jeho obrazu "Noční tuláci" z roku 1942) či zneisťujúcim surrealizmom (skupina sôch visiacich v polotieni, galéria tvárí so zatretými zreničkami na spôsob Modiglianiho portrétov, groteskná mechanická bábka). Najsugestívnejšia je 10 minútová scéna zasadená do prostredia devastovanej secesnej vily, ktorej oblúky a krivky evokujú spomienky upadajúce do zabudnutia ale i bludisko myšlienok, neistotu a šialenstvo. Súhra obrazu a hudby je tu taká majstrovská, že celá zápletka je nám odrazu úplne ukradnutá. Vila s tajomným obrazom pod omietkou pripomína dom Quinta del Sordo maliara Goyu, plný hrôzostrašných fresiek. Je ťažké zmysluplne rozprávať o filme s takým ťažkotonážnym imaginatívnym potenciálom. Omnoho jednoduchšie bude pre mňa spomenúť môj sen zo 14.septembra 1996, ktorý akoby bol vypadol z tohto filmu - starý zdevastovaný zámok plný odpadkov, obývaný fantómami v secesných kostýmoch, s tajomnými maľovanými odkazmi na stenách, s malou skrytou miestnosťou a s hráčom na čembalo... PS: Tú báječne strašidelnú secesnú vilu našiel Argento v Turíne. Volá sa Villa Scott (resp. Palazzina Scott) a postavil ju architekt Giovanni Fenoglio roku 1902. Fontána je takisto v Turíne, na Piazza C.N.L. Nie je ani renesančná, ani baroková, ale "fašistická", od Umberta Baglione z roku 1937 a predstavuje rieku Pád. (12.11.2004)