Rytíř pohárů

Opojná kamera, zástupy hereckých hvězd a nekompromisní nahlédnutí do nitra lidské individuality a smyslu života. Tím vším pro mě Knight of Cups byl, avšak tím tento výčet končí. Jsem si totiž zcela jistý, že některé filosofické paralely mi unikly, přičemž hlavním "viníkem" je zde předlouhá stopáž a uspávající voiceover. Asi si tento snímek budu muset dát v budoucnu znovu, jelikož jen pak zjistím, zda jsem nebyl jen v tom správném rozpoložení pro dané téma, celkové poselství a zpracování. „Dreams are nice, but you can't live in them.“ (23.06.2017)

Člověk se rodí do vnitřní svobody, která je od počátku jeho vývoje (věků) na tomto světě opracována nástroji lidství. Člověk ve světě jako nevinný, čistý, bezstarostný, pln ideálů a důvěřivosti, setkává se nastoupen cestu s momenty učení a zvratů, které jej tvarují. Utvářením vztahu se definujeme, přicházíme k vědomí sebe sama, k vědomí kdo jsme, kdo jsou druzí, co nás přesahuje. Pod proudem individuace zakoušíme mnohdy bolestné poznání, že z jednoty (s matkou, Bohem) stáváme se hledajícím, vnitřně toužícím po dokončení. Ústředním tématem Rytíře pohárů je člověk ve světě, poutník postupně zanášející na mapu života vědomí svých zkušeností a prožitků. Plně prožívat tedy „být v kontaktu“ se zde jeví jako zásadní a predestinující k dosažení jakési schopnosti cítit vanutí nejvyšší bytosti v nás a tak docházet pokoje, smyslu. Rick jako muž středního věku teprve hledá, tápe, po malých krůčcích znovuobjevuje, opět ztrácí a opět nalézá přístup k ryzímu vnímání. Pod tíhou komplikovaného vztahu s otcem, bolesti ze ztráty svého bratra, nenaplněnými vztahy se ženami jeho hlava i srdce obrostly trním. Klam a zdání všedního vkradly se spolu na jeho obzor. Žije svůj život jakoby ve snu, obluzen povrchní krásou a zábavou, navštěvuje večírky, bloumajíc se potácí mezi prací a domovem. Symbolicky jej probouzí jednoho dne ze sna zemětřesení v Los Angeles, kde žije. Abychom v našich životech rozpoznali světlo, rozpomenuli si na slunce v nás, musíme projít temnotou, stesky a zklamáním, dopustit se omylů a přešlapů. Rick se nachází v bodě své existence, kdy se začíná „probouzet“. Ve výkladu tarotových karet se objevuje karta Věž, která oznamuje náhlý a nečekaný konec čehosi, co doposud tvořilo Rickův svět, oznamuje převrat, zhroucení starých struktur a idejí, poukazuje na revoluční životní změnu. Život a existence jsou otřeseny v samotných základech. Karta Blázna jej vyzívá k otevření nového začátku, nastolení nového směru, aby k sobě s důvěrou nechal vstoupit nový začátek jako příležitost. (20.09.2015)

Další Malickova šílenost. Režisér se už úplně vysral na nějakého diváka a servíruje si stále dokola sice krásné ale nic neříkající obrázky. Pokud tomuhle někdo říká film, já mu to neberu. Pokud tomuhle někdo říká zábava, tak klobouk dolů. Malick mě zajímá jen z prostého faktu, že do svého filmu vždy naláká zvučné herecké jméno. Tentokráte se jeho "obětí" stal Bale. 30% (18.01.2016)

Film beru jako nepřímé pokračování The Tree of Life, jen s Knight of Cups už se Malick úplně odpoutal od narativních pravidel. Je to symfonie obrazů, hudby a voiceoveru. Malick vám neřekne, co se stalo. On vám to ukáže. Někdy explicitněji a někdy méně jasně. Záleží na vás, jak moc si nad tím chcete lámat hlavu (někdy zbytečně). Zbožňuju fakt, že celý příběh odvyprávěl pomocí tarotových karet. Jako vždy se nebojí náboženských analogií. Christian Bale, Blanchett a Portman jsou nádherně poetičtí. Nicméně bych uvítala kratší stopáž, protože ne všechny segmenty se zdají nutné. Tower a Death byly každopádně nádherné. Použití skladby Exodus mi jen potvrdilo, že jsem s Malickem na stejné vlně. (23.01.2016)

Mallick je prostě svůj a točí si filmy po svém a pouze pro své diváky. Jeho fascinace přírodou a vnitřními monology, je viditelná ve všech jeho filmech. Stromem života naznačil, kam se jeho kariéra bude ubírat a postupně začal ztrácet některé ze svých diváků. Snímkem "K zázraku" jen potvrdil, že mu nejde o přímý děj ani o vykreslení postav. Pouze krásné obrazy a hluboké myšlenky, které možná mají, nebo nemají význam. Jasně tím dal najevo, že jeho film nejsou pro každého a co může někoho fascinovat, to může jiné unudit k smrti, popřípadě si z nich může něco odnést i divák, který není znuděn, ani fascinován. A tím divákem jsem právě já. Vnitřní monology jsou pro mě z 90% o ničem a jen občas se najde myšlenka, se kterou se mohu ztotožnit, případně se jí nechat inspirovat. Sledovat "mrtvé" postavy, které bezcílně chodí, bloumají, přemýšlejí, odcházejí a přicházejí, litují se, ale po celou dobu spolu nemluví, nic neřeší, je pro mě občas dost neúnosné a nepochopitelné, stejně jako jeho činy, které by nedělal nikdo s IQ nad 80. Proč se postavy chovají, jak se chovají, proč se jen dívají a nechávají mluvit jen své nitro, to nikdo neví, ale postavy v Mallickových filmech, takové prostě jsou a divák je musí tak i vnímat. Mallick si svými filmy, vytváří alternativní vesmír, kde si spolu postavy nepovídají, ale pouze bloumají a nějak proplouvají životem. Pro koho byl neúnosný film "K zázraku", ten se musí "Knights of Cups" vyhnout ohromným obloukem. Jestli byl "K zázraku" ještě pořád film s příběhem o tom, jak se muž nedokáže rozhodnout mezi dvěma ženami, "Knights of cups" je bez jakéhokoliv nosného děje. Přiznám se, že ani já nevím o čem film byl, co byly všechny postavy zač ani, jaká byla jejich životní cesta, nebo cokoliv podobného. Na druhou stranu jsem si z filmu odnesl to co ze všech Mallickových filmů. Vizuální nádheru. Emmanuel Lubezki je kamerovým mistrem a jen díky němu jsou současné Mallickovy film, snesitelné i pro mě. Jeho kamera je fascinující a právě ona vizuální stránka, táhne Mallickovy film aspoň nějakým směrem. Směrem, kdy divák může sledovat fascinující obrazy. Nic jinému už mi Mallick bohužel nenabízí a obvám se, že se brzy dostane do stavu, kdy natočí film, který bude o jednom bytě a jedné postavě, která bude dvě hodiny meditovat v pokoji a bloumat nad smysly života. (12.03.2016)