Soukromý vesmír

[Cinematik 2014] Boyhood Heleny Třeštíkové (mimochodom, videla ho dva razy a údajne bola z neho absolútne nadšená), ktorý ohromuje neplánovanou náhodnosťou konceptu a zhrnutím všetkého do prostých 83 minút výsledného materiálu. Navyše funguje aj v druhom pláne ako podnetný kontemplatívny zážitok povzbudzujúci ku komplexnejšiemu zamysleniu sa nad dobovým a politickým kontextom. 80% (14.09.2014)

Příběh obyčejné rodiny....tak moc jsem se těšila... Pro časosběrné dokumenty mám slabost a obdivuji práci paní Třeštíkové. Tady ovšem potenciál zůstal nevyužit. Vše klouzalo po povrchu. Velký prostor zde měl syn Honza o kterého zřejmě v původním plánu šlo. Bylo to takové domácí video a nebýt deníků Petra (otce rodiny) a filmových záběrů z archivů dalo by se to shrnout do 20 minut. Přesto zhlédnutí stojí za to, už jen proto, že si prožijete déja vu....:-) (14.02.2012)

Stojí za to vidět 1x, ale podruhé bych si to nepustila. Ze snímku je patrné, že je za ním hodně práce, vydané energie a úsilí. Jenže riziko časosběrných dokumentů je, že život lidí nepřinese vůbec nic mimořádného, na co by dnes náročný divák rozmazlený širokou, pestrou tvorbou celosvětové kinematografie reagoval nadšeně. Husákovy děti zavzpomínají na atmosféru z mládí. Ale co tam dělá Gott, to nechápu. Materiálu bylo asi málo, tak ho autorka nastavila záběry z doby, aby tak z nudy vykřesala co nejvíc pro komerční úspěch. Nejlepší na celém filmu jsou ty deníky samotné. Kdyby vyšly knižně, to by bylo originálnější. Taky nechápu, jestli je film příběh o synovi Honzovi, který evidentně v pozdějším anarchistickovyhulenym věku o nějaké natáčení nestojí, a vypadá to, že tedy svolí na základě řečí rodičů typu: ,,tak tam něco řekni, přece to nebudeš kazit, když už toho maj natočenýho o nás tolik.“ Stejně pak mě dostalo, že si rodina zpívá happy birhtday k narozeninám (?). Film chápu jako reklamu na kámoše Třeštíkovic rodiny. Název měl být happy familly. (29.11.2012)

Časosběrné dokumenty Heleny Třeštíkové mě vždycky zaujaly, proto jsem se těšil i na televizní premiéru jejího posledního počinu, a to Soukromého vesmíru. Bohužel dostavilo se zklamání. Manželské etudy, Katka, René, ti nepostrádali spád, děj a poselství. To vše mi však zde chybělo. Docela obyčejný příběh rodiny by nemusel být až tak obyčejný, dokonce s prominutím nudný, kdyby autoři více akcentovali zajímavé a důležité okamžiky v životě této rodiny. Bohužel ty se ztrácely v banalitách všedního dne a výsledek je to tak velmi rozpačitý. (08.10.2012)

Časosběrná metoda je dobrá metoda, ale není samospasitelná - a nejnovější Soukromý vesmír paní Třeštíkové je toho nejlepším důkazem. Film sice zobrazuje realitu jedné průměrné rodiny v průběhu úctyhodných skoro-čtyřiceti let, ale ukazuje především banality; zabývá se banálními úvahami a banálními hovory. Z ojedinělých situací se dá vyčíst, že členové rodiny Kettnerových nejsou nějací prosťáčci, co se neumí pořádně vymáčknout a vyslovují jednoduché úvahy, ale film tak docela působí... Navíc se Třeštíková soustřeďuje především na mužskou část rodiny a ženám se věnuje jen velmi okrajově (o Honzových myšlenkách se dozvídáme poměrně hodně, ale co si myslí a jak žijí Eva či Anna, to zůstává nezodpovězeno). Krátce shrnuto, je to nezajímavé, zato velmi sentimentální (čas utíká tak, že tolik věcí "už ani není pravda..."). Samostatnou kapitolou je fakt, že Třeštíková se začíná opakovat... Rámování životního příběhu korunovacemi dobových panovníků použila už ve filmu René; zde pouze zaměnila ceremonii korunovace za novoroční proslovy... A přítomnost Karla Gotta jako ikony zeitgeistu a symbolu kontinuity, jakkoli je zábavná, pouze vyplňuje hluchá místa jinak nezajímavého vyprávění. Prostě zklamání... (27.01.2012)