Na divoké vlně

Překvapivě silný a lehce stravitelný mix sociálního (melo)dramatu a sportovního dobrodružství, v němž se tvůrcům podařilo velice šikovně a nenásilně smíchat sportovní výzvu s životní odpovědí. Poselství možná není dvakrát objevné, leč je naprosto pravdivé, přičemž je podánou zábavnou, srozumitelnou a velice příjemnou formou [čtyři pilíře ;-)]. Napínavý závěr je pak sladkou třešničkou na nečekaně chutném dortu! Butler & Weston jsou výborní! 8/10! (22.04.2013)

Věci se tu dějí tak nějak mimochodem (blondýna si najednou uvědomí, kdo je ten pravý), některé pasáže jsou nevysvětlené a přicházejí zčistajasna (proč Frosty hledá obtížně cestu k dceři, matčina mrtvice) a zase je to proložené přetlakem rodinných bolístek, které jsme už viděli mnohokrát – a lépe. Naštěstí tohle drama není jen další sportovní (v tomto případě surfařskou) limonádou, kterak jeden kudrnáč pokoří obří vlny považované za mýtus. Než k tomu však doklopýtáme, sledujeme, jak pomáhá matce, zachraňuje přátelství, balí holku a otlapkává se se svým mentorem, který ho původně trénovat vůbec nechtěl (ať tam máme i nějaký ten konflikt). Prostě tvůrci na to jdou naprosto osvědčenou cestou, ne vždy je to na škodu, nicméně je to předzvěst toho, že se k téhle látce málokterý divák bude chtít vrátit!! (06.12.2013)

Chasing Maverics je film o vlnách a to nejen o těch mořských. Kdyby to nebyl film inspirovaný skutečnou událostí, možná by se zdál až příliš sladký. Takto je to však zajímavá, věrohodná výpověď o životě jednoho středoškoláka co rád (opravdu hodně rád) surfoval. Každý máme nějaké sny a cíle. Jay měl jen jeden. Zdolat vlnu velkou jako panelák. Nakonec se mu to povedlo a to, že ve vlnách nakonec i zemřel na tom nic nemění. Nejspíš to tak chtěl. Další trefa do černého. Rok 2013 je pro mě zatím filmově víc než příznivý. V závěru si dovolím jednu poznámku pod čarou. Surfování, alespoň na obrazovce vypadá velice lákavě a mě jako tvora zpola mořského přitahuje. To jen kdyby mi chtěl někdo koupit letenku do Californie nebo na Hawai. Naoplátku Vám pošlu fotku, jak se asi tak cítí prádlo v pračce. (20.02.2013)

Nepamatuji si, kdy naposled jsem viděl tak sterilně (nuda k posr...) natočený sportovní film, který je navíc po dramaturgické a emocionální rovině zcela nezvládnutý. Jonny Weston je dřevo a Elisabeth Shue si střihla už asi po stopadesáté podobnou roli, nechce se mi věřit, že jí tyhle alkoholem a vztahy nalomené husičky ještě baví. K průměrnému hodnocení se nakonec přikláním díky charismatu Butlera a Spencerové a celkem slušně natočenému závěru (souboj s Maverickem), ty předtitulkové žvásty nepočítám. Trojka s výstrahou! (15.06.2013)

Ať mi už konečně někdo vysvětlí logiku uvažování hlavounů našich multikin. Já se začínám bát, aby to u nás za chvilku nebylo s návštěvou kina jako s lyžováním; zajezdit se tu sice dá, ale na pořádné hory musíme do ciziny. Kdo si tenhle upřímně opravdový film vyloženě nenašel, tomu ho spláchly divoké vlny současné bídy. Čtu tady několik výhrad k vystavění příběhu a napadá mě hned otázka, jestli jste takhle kritičtí i k vlastním životním zvratům? Pokud se někomu zdál vývoj postav nulový, můžu mu k tomu říct jen to, že plátno je taková ta veliká barevná věc vepředu. Ještě bych rád dodal dvě věci - Divokou vlnu si v klidu sjedou i ti, kteří neznají jiné prkno než žehlící, no a také to bylo historicky poprvé, co jsem v kině seděl s kulichem na hlavě... Omluva, že se porouchalo topení, je lichá, protože v litomyšlském kině nikdy žádné topení ani nebylo, takže rozbíjet se nemá co. (05.01.2013)